Byl Ježíš před svým narozením přítomen pouze v Božím plánu?

1. Předurčení ještě není osobní preexistencí

Plán může existovat dříve, než se plánovaná osoba narodí. 1. Petrův 1,20 rozlišuje předzvědění a historické zjevení. Proto nelze z každého „předem“ bezprostředně vyvozovat vědomou dřívější existenci.

Rozhodující je, jaká slovesa a vztahy příslušný text jmenuje. Je něco rozhodnuto, nebo již někdo jedná a stojí v osobním vztahu? Tuto otázku nelze nahradit jednotnou nálepkou pro všechny texty.

2. Jan 17 hovoří o vlastněné slávě u Otce

Ježíš prosí o slávu, kterou měl u Otce dříve, než byl svět. Výrok spojuje dřívější vlastnictví s osobním protějškem. Verš 24 k tomu jmenuje lásku Otce k Synu před založením světa.

Lze se pokusit číst oba výroky výhradně jako předjímaný plán. Pak je však třeba vysvětlit, proč text používá jazyk již existující společné slávy. Možnost předjímající řeči na jiných místech ještě není dokladem, že právě tento způsob řeči je přítomen zde.

3. Jan 1 spojuje Logos se vznikem všech věcí

Logos je na počátku již přítomen; všechno vzniklé vzniká skrze něho. Ve verši 14 se tento Logos stává tělem. Pohyb textu tak vede od předsvětského Logu ke vtělení, nikoli od abstraktního návrhu k dříve neexistujícímu nositeli.^[3]

Také Koloským 1 staví Krista přede všechny věci a spojuje jejich trvání s ním. Společné vysvětlení těchto textů musí dokázat víc než možná metaforicky chápat jedinou větu. Musí vysvětlit souvislé spojení předsvětského bytí, stvořitelského působení a vtělení.

4. Partnery rozhovoru je třeba přesně rozlišovat

Zde uvedené vlastní podání biblických unitářů klade počátek Ježíšova života do Božího působení na Marii.^[1] Christadelfiánská vyznání mají vlastní naukový profil a nelze je s tím ve všech podrobnostech ztotožňovat.^[2] Ani „sociniáni“ nejsou zaměnitelným názvem pro každou dnešní skupinu.

Pro otázku Ježíšovy předsvětské existence zůstává rozhodující konkrétní teze pouhé existence v plánu. Může vysvětlovat jednotlivé výroky o předurčení. Jako celkové vysvětlení janovských textů však zaostává za jejich osobním a stvořitelsko-teologickým jazykem. Syn není teprve uskutečněnou Boží myšlenkou o člověku; je Logem, který se stal člověkem.

5. „Pouze Otec“ a „Duch jako síla“

Biblický unitarismus a christadelfiánství mají každý vlastní naukový profil.^[1][2] Jejich zde rozhodující tvrzení je třeba zkoumat jednotlivě. Z „jednoho Boha, Otce“ v 1. Korintským 8,6 nevyplývá, že božská může být pouze jedna osoba. Jinak by stejný vylučovací postup musel výrazem „jeden Pán, Ježíš Kristus“ upírat Otci panství. Rozhodující je dodatek: Všechny věci jsou skrze Ježíše Krista. Pavel rozlišuje Otce a Syna uvnitř popisu díla stvoření; nezařazuje Ježíše pod jeho výsledky.

Ani „Duch“ není v Novém zákoně vždy jiným slovem pro neosobní moc. V Janovi 14–16 odlišuje Ježíš jiného Přímluvce od sebe i od Otce; v 1. Korintským 12,11 působí podle své vůle. Možnost personifikace nestačí k vysvětlení trvalých vztahů vysílatele, poslaného a svědka jako pouhé řečnické figury. Celkové vysvětlení proto musí zodpovědět tři otázky: Kdo tvoří, kdo byl před světem u Otce a kdo poznává, chce a dosvědčuje? Model „lidský Mesiáš v Božím plánu a neosobní síla“ těmto výrokům neodpovídá.

6. Sociniánská námitka proti dvěma přirozenostem

Rakovský katechismus formuluje námitku ostřeji než pouhý poukaz na Ježíšovo lidství: Božské a lidské vlastnosti jsou prý protikladné; jejich spojení v jedné osobě je proto rozporné. Každá ze dvou úplných přirozeností navíc prý již ustavuje osobu.^[4] Druhé tvrzení je však dodatečným metafyzickým předpokladem. Není dokázáno prvním.

Rozpor by nastal, kdyby byl Kristus v témže ohledu současně stvořený a nestvořený. Křesťanský výrok zní přesněji: Věčný Syn má nestvořenou božskou přirozenost a přijal stvořenou lidskou přirozenost. Netvrdí ani to, že jeho lidství je nestvořené, ani že jeho božství je stvoření. Přirozenosti nejsou ztotožňovány. Jan 1,14 připisuje již dříve existujícímu Slovu, že se stalo tělem: Tentýž osobní subjekt vstupuje do skutečně lidského života. Text tím poskytuje důvod rozlišovat mezi jednajícím a způsoby jeho bytí.

To nevyčerpává vysvětlení, jak jednota obou přirozeností existuje. Ukazuje však, proč tvrzený formální rozpor nevyplývá. Kdo každou úplnou lidskou přirozenost předem ztotožňuje s druhou, samostatně existující osobou, vylučuje inkarnaci již svou definicí. Musí tento předpoklad teprve zdůvodnit místo toho, aby jej vydával za výsledek biblického zkoumání.