Námitka
V Bibli mluví také moudrost a hřích, ačkoli nejsou samostatnými osobami. To, že Duch mluví, učí nebo bývá zarmucován, by stejně tak mohlo být pouhou personifikací.
1. Ne každé podstatné jméno, které jedná, označuje osobu
Personifikace je skutečnou jazykovou možností. Přísloví 8 nechává moudrost vystupovat jako ženu; Římanům 7 popisuje hřích jako svádějící moc. Proto je závěr „sloveso činnosti, tedy osoba“ příliš krátký. Rozhodující jsou druh textu, souvislosti a vztahy, které text trvale předpokládá.
U Ducha nejde o jednotlivou báseň. Evangelia, historické vyprávění a apoštolské listy shodně popisují jednajícího, který je ve vztahu k Otci a Synu a sám vede církev.[1]
2. Ježíšovy řeči na rozloučenou rozlišují vysílatele, vyslaného a svědka
V Janovi 14,16 žádá Syn Otce o jiného Přímluvce. V 14,26 posílá Otec tohoto Přímluvce ve jménu Syna. V 15,26 jej Syn posílá od Otce; Duch vydává svědectví o Synu. V 16,13–15 slyší, mluví a oslavuje Krista.
Tyto vzájemně provázané vztahy se nevysvětlí nahrazením slova „Duch“ slovem „síla“. Síla může způsobit, že někdo vydává svědectví. Zde je sám Duch svědkem, jehož svědectví je v Janovi 15,26–27 odlišeno od svědectví učedníků. Text jej navíc představuje jako trvalého Přímluvce, nikoli jako příležitostnou básnickou ozdobu.
3. Duch zná Boha zevnitř
Zvláštní váhu má 1. Korintským 2,10–12. Duch zkoumá Boží hlubiny. Pavel vysvětluje: Jako duch člověka zná jeho nitro, zná Boží Duch Boží nitro. Z toho nevyplývá, že by byl Bůh složen jako lidská bytost. Srovnání se týká bezprostředního přístupu k poznání.
Pointou je právě rozdíl mezi přijatým zjevením a jeho původem: Poznáváme, protože Bůh zjevuje skrze svého Ducha; Duch zná Boží hlubiny. Nestojí s námi na straně nevědomých příjemců. Osobnost a božské poznání zde vystupují společně.
4. Hypotéza personifikace vysvětluje příliš málo
Ve Skutcích 15,28 je rozhodnutí připsáno Duchu svatému a apoštolům. V Římanům 8,26–27 se Duch přimlouvá za věřící; Bůh zná jeho smýšlení. V 1. Korintským 12,11 rozděluje dary podle své vůle. Samotné množství není jediným argumentem. Rozhodující je stálá funkce: Duch poznává, zamýšlí, mluví a stojí ve skutečných vztazích k jiným osobám.
Kdo to vše prohlašuje za personifikaci, musí uvést pozitivní důvod z příslušných textů. Pouhá možnost řečnické figury není dokladem jejího výskytu. Osobní čtení následuje podání textů; neosobní musí jejich společnou výpověď dodatečně převyložit.
Biblické texty v souvislostech
Zdroje a prohloubení
- Robert L. Reymond, A New Systematic Theology of the Christian FaithOddíl o Duchu svatém, s. 313–315: poznání, vůle, řeč a osobní vztahy.
- Wayne Grudem, Biblische DogmatikKap. 14, oddíl B.1: odlišení Ducha od Otce a Syna.