Námitka
V 1. Korintským 8,6 je pouze Otec „jeden Bůh“. Ježíš je naproti tomu „jeden Pán“. Nerozlišuje tím Pavel mezi pravým Bohem a jemu podřízeným pánem?
1. Tituly netvoří žebříček hodností
Pavel odpovídá na svět údajně mnoha bohů a mnoha pánů. Proti tomu stojí křesťanské vyznání jednoho Boha a jednoho Pána. Kdyby „jeden Bůh, Otec“ znamenalo, že Syn nemůže mít božství, muselo by „jeden Pán, Ježíš Kristus“ stejným postupem znamenat, že Otec není Pán. Tento závěr je zjevně chybný. Tituly zde označují osoby; nevylučují druhou osobu z každé účasti na označené božské skutečnosti.[1]
To neznamená, že by pojmenování byla libovolná. Pavel odlišuje Otce od Syna. Otázkou je, zda toto rozlišení leží uvnitř božského působení, nebo mezi Bohem a stvořením. Rozhoduje další část věty.
2. Syn stojí na straně Stvořitele
O Otci Pavel říká: z něho jsou všechny věci. O Synu říká: skrze něho jsou všechny věci. „Všechny“ zahrnuje oblast stvoření. Ježíš není uveden jako část tohoto celku, nýbrž jako ten, skrze něhož trvá. Tatáž souvislost se objevuje v Janovi 1,3 a Koloským 1,16–17.
Předložka „skrze“ z něj nečiní nebožský nástroj. Římanům 11,36 říká také o jediném Bohu, že všechny věci jsou skrze něho. Určitá předložka proto sama o sobě nemůže určovat ontologickou hodnost. V 1. Korintským 8,6 pojmenovává Syna v jeho vztahu k Otci a v jejich neděleném díle stvoření.
3. Vyznání Izraele je christologicky rozvinuto
Řecké znění 5. Mojžíšovy 6,4 spojuje slova „Pán“, „Bůh“ a „jeden“ ve vyznání JHWH. Pavel používá tytéž klíčové pojmy a zahrnuje Ježíše do vyznání jediného Pána. To je víc než jmenování dalšího náboženského hodnostáře. Právě v protikladu k pohanskému mnohobožství vyznává církev Otce a Ježíše Krista.
Spojení se Šema je zdůvodněným intertextovým výkladem; argument však nezávisí pouze na něm. I kdybychom je ponechali stranou, zůstávalo by výslovné přiřazení veškerého stvoření Synu. Unitářské chápání by muselo tento všeobecný výrok teprve doplnit nevyslovenou výjimkou.
4. Stvoření a vykoupení mají téhož Pána
Pavel dvakrát připojuje „my“: Jsme pro Otce a skrze Ježíše Krista. Pán, skrze něhož je všechno stvořeno, je také Pánem našeho obnoveného života. Nepatří k soupeřícím mocnostem, jichž by se křesťané museli bát. Proto výrok nese praktickou odpověď na oběti modlám a otázky svědomí.
Verš tedy neposkytuje protiklad mezi božským Otcem a nebožským Ježíšem. Spojuje osobní rozlišení, stvoření a křesťanskou příslušnost ve vyznání jediného Boha. Kdo z odlišnosti titulů činí dva různé stupně božské hodnosti, čte proti funkci celého odstavce.
5. Efeským a Tesalonickým předpokládají totéž rozlišení
Efeským 4,4–6 postupně jmenuje jednoho Ducha, jednoho Pána a jednoho Boha a Otce. Otec je jednoznačně označen jako Bůh. Odstavec však nedodává, že Syn a Duch proto nejsou božští. Jeho záměrem je zdůvodnit jednotu církve její společnou příslušností k Duchu, Pánu a Otci. Určité osobní užití slova „Bůh“ není vylučující definicí všech, jimž náleží božství.[3]
V 1. Tesalonickým 1,9–10 stojí živý pravý Bůh proti opuštěným modlám. Jeho Syn je od něho odlišen, není však přiřazen k falešným bohům: Věřící jej očekávají z nebe jako svého Spasitele. Místo samo nerozvíjí úplnou nauku o Trojici; stejně tak neobsahuje dodatečné tvrzení, že božská může být pouze osoba Otce. Osobní rozlišení a vyloučení božství jsou dva odlišné výroky.[4]
Biblické texty v souvislostech
Zdroje a prohloubení
- John M. Frame, The Doctrine of GodKap. 28, námitka k 1. Korintským 8,6, s. 684; společné stvořitelské působení.
- Norman L. Geisler, Baker Encyclopedia of Christian ApologeticsČlánek „Trinity“: biblický monoteismus, Kristovo božství a rozlišení osob.
- Efeským 4,4–6 v souvislostechJeden Duch, jeden Pán, jeden Bůh a Otec jako základ jednoty církve.
- 1. Tesalonickým 1,9–10 v souvislostechOdvrácení od model, služba pravému Bohu a očekávání jeho zachraňujícího Syna.