Zaslíbení a další tvrzení
Kristus svou církev neztratí. Jde o zaslíbení jeho vítězství a věrnosti, nikoli o pouhou naději na přežití lidských organizací. Proto by bylo mylné vyprávění, že po apoštolech církev zcela zmizela a znovu vznikla teprve reformací. Reforma předpokládá něco, co Kristus zachoval a co potřebuje obnovu.
Z trvající existence jeho církve však bez dalšího zdůvodnění neplynou dvě jiná tvrzení: že se jeho církev v celé své plnosti uskutečňuje výlučně v určitém dnešním církevním společenství a že jeho vedení za určitých podmínek učí neomylně. Zachování, institucionální totožnost a neomylnost spolu v katolických a pravoslavných modelech souvisejí. Přesto nejsou totéž. Kdo z první věty vyvozuje zbývající dvě, musí ukázat důvody, které je spojují.
Matouš 16: Brány podsvětí
V Matoušovi 16,18 Ježíš slibuje, že vybuduje svou církev; brány podsvětí ji nepřemohou. Hádes zde označuje říši smrti. Výpověď se týká Kristova vítězného budování tváří v tvář moci smrti. Bezprostřední souvislost směřuje k jeho vlastní předpovědi utrpení, smrti a vzkříšení (Mt 16,21). Církev stojí a padá se svým živým Pánem.
Tím se zaslíbení neomezuje na neškodnou větu, že někde vždy přežije nějaký náboženský spolek. Kristus skutečně zachovává svůj lid. Verš však neuvádí seznam pozdějších neomylných rozhodnutí ani kritéria, podle nichž by bylo možné každý pozdější vývoj učení rozpoznat jako chráněný. I kdyby byl Petr zvláštním způsobem chápán jako skála, další závěr o určité podobě trvalé učitelské neomylnosti musí být zdůvodněn samostatně.
Krátce nato Petr odporuje Ježíšově cestě utrpení a je ostře napomenut (Mt 16,22–23). To ukazuje, že zvláštní pověření nečiní jeho výroky obecně bezchybné. Samo o sobě to ovšem nevyvrací ani přesně vymezené katolické tvrzení o neomylnosti za zvláštních podmínek. Poctivá námitka tyto dva rozsahy rozlišuje.
Sloup pravdy stojí pod apoštolským slovem
V 1. Timoteovi 3,15 je Boží církev nazvána sloupem a oporou pravdy. To je významná výpověď o jejím úkolu: má pravdu nést, vyznávat a veřejně zachovávat. Následující verš staví do středu Krista a jeho spásné jednání. Kdo popisuje církev jen jako libovolné sdružení soukromých názorů, nevystihuje toto pověření.
Pavel však píše právě proto, aby Timoteus věděl, jak si počínat v Božím domě (1Tm 3,14–15). Církev přijímá závazný apoštolský pokyn. Její důstojnost neruší nutnost tohoto pokynu ani jeho poslušného plnění. Sloup slouží tomu, co nese; toto označení neprohlašuje každý pozdější výrok nositele církevního úřadu za pravdu. Verš rovněž neztotožňuje církev s výlučným jurisdikčním celkem, který by teprve musel být určen.
Nejsilnější protinámitka zní: „Omylný sloup neposkytuje spolehlivou oporu.“ Omylnost však neznamená, že je každá výpověď nepravdivá nebo že nelze vůbec nic poznat. Společenství může spolehlivě předávat Bohem danou pravdu, aniž by samo bylo jejím neomylným zdrojem. Rozhodující je, čím se jeho konkrétní zvěstování shoduje s apoštolskou pravdou.
Trvalá pomoc je skutečným zaslíbením
Matouš 28,18–20 spojuje Kristovu přítomnost až do skonání věku s pověřením získávat učedníky, křtít a učit vše, co přikázal. Misie nekončí smrtí prvních apoštolů. Zaslíbení se týká trvající církve. Kristův příkaz zároveň určuje obsah jejího učení; text neprohlašuje každé pozdější rozšíření tohoto obsahu za neomylné.
Jan 16,12–15 zaslibuje tehdejším učedníkům vedení Duchem pravdy vzhledem k tomu, co jim Ježíš ještě musí říci. V tom je základ spolehlivosti jejich apoštolského svědectví. Duch v církvi působí i nadále. Katolické učení pro pozdější nositele úřadu výslovně nenárokuje nové veřejné zjevení, nýbrž jeho závazné uchovávání a výklad. [1] Právě pro tvrzenou ochranu tohoto pozdějšího výkladu před omylem však musí být zdůvodněno, komu zaslíbení platí, za jakých podmínek a v jakém rozsahu. Boží pomoc je skutečná; její přesná zaslíbená podoba se nesmí mlčky rozšiřovat.
Co mohou místní církve ztratit
Listy církvím nepřipouštějí představu, že by každé společenství historicky založené apoštoly bylo chráněno před úpadkem. Efezu hrozí odstranění jeho svícnu. V Pergamu se mluví o falešných učeních uvnitř společenství, které se zároveň drží Kristova jména (Zj 2,2–5.13–16). Zachovaná pravda a nebezpečná odchylka tedy mohou existovat vedle sebe.
Z toho neplyne, že by mohla být zničena celá církev. Možný zánik místního společenství nevyvrací Kristovo zaslíbení celému jeho lidu. Naopak zaslíbení celku nelze bez zdůvodnění přenášet na každou jednotlivou místní církev, každý biskupský stolec či každou pozdější správní podobu. Ani vysoké stáří samo o sobě nechrání společenství před výzvou k pokání.
Zkoumat skutečný nárok
Katolické učení netvrdí obecnou bezchybnost každého papežova slova. Katechismus popisuje neomylnost při definitivních věroučných rozhodnutích papeže jako nejvyššího pastýře a učitele všech věřících a při výkonu nejvyššího učitelského úřadu biskupským sborem spojeným s ním. Vedle toho rozlišuje autentické učení bez neomylné definice. [2] Nárok na neomylnost zahrnuje také shodné učení, které mají věřící definitivně zastávat, předkládané biskupy rozptýlenými po celém světě ve společenství navzájem a s papežem. [3] Osobní omyl nebo mravní selhání papeže proto tento omezenější nárok nevyvrací.
Ani pravoslavné nároky nejsou prostým tvrzením o bezhříšných biskupech. Synod Orthodox Church in America odlišuje lidská a společná provinění od svého tvrzení, že pravoslavná církev zachovala pravou víru a závazná mravní měřítka neporušeně. [4] Kdo chce nesouhlasit, musí ukázat skutečnou věroučnou odchylku nebo nedostatečné zdůvodnění tohoto nároku. Příběhy o skandálech to nenahradí.
Protestantská kritika se proto nejprve ptá po doložení nárokované pravomoci. Následně zkoumá konkrétní učení podle apoštolského zjevení. Je-li tvrzen rozpor, musí být doloženy obě výpovědi včetně jejich smyslu a závaznosti. Ani jednotlivý hříšný nositel úřadu, ani nejasný překlad nestačí k vyvrácení celého učení o neomylnosti.
Zachování bez souvislého institucionálního sebeosvědčení
Augsburské vyznání začíná své učení o církvi trvající existencí jediné svaté křesťanské církve. Popisuje ji jako shromáždění věřících, v němž je čistě zvěstováno evangelium a svátosti jsou vysluhovány v souladu s evangeliem. Zároveň počítá s pokrytci a hříšníky v jejím viditelném společenství. [5] Reformačním tvrzením tedy není, že Kristus na celá staletí opustil svou církev.
Tím ovšem ještě nejsou sepsány úplné dějiny církve. Protestanti musí konkrétní historická tvrzení dokládat stejně jako ostatní. Neměli by pro každé století vymýšlet skrytou, zcela moderní svobodnou církev ani pokládat vše před reformací za duchovně mrtvé. Lidé mohli díky zachovanému evangeliu patřit Kristu, zatímco církevní věroučné systémy současně rozvíjely závažné omyly. Pravda, z níž žili, není totožná s každým nárokem jejich instituce.
Kristovo zaslíbení nezávisí ani na tom, zda dnes dokážeme napříč všemi staletími doložit každé společenství a každého jednotlivého věřícího. Historické prameny pomáhají poznávat jeho působení, nejsou však základem jeho věrnosti. Toto rozlišení není dovolením k nepodloženým historickým vyprávěním; označuje hranici mezi Božím zaslíbením a naší rekonstrukcí.
Mohou-li se všichni mýlit, může se všechno ztratit?
Zde leží nejzávažnější námitka: „Bez neomylné instance by celá církev mohla ztratit evangelium. Kristovo zaslíbení by pak bylo prázdné.“ Odpověď zní: Z omylnosti každého lidského učitele neplyne, že všichni učitelé skutečně současně ztratí každou rozhodující pravdu. Bůh může své slovo a jeho zvěstování zachovat skrze omylné lidi. Možnost lidského omylu není silnější než jeho věrnost.
Tím není dokázáno, že by Bůh nikdy nemohl ochránit určité církevní rozhodnutí před omylem. Ptáme se, kde takovou ochranu zaslíbil, komu platí a jak daleko sahá. Pouhá užitečnost neomylné instance nedokazuje její ustanovení o nic více než lidská potřeba jistoty.
Rozhodující zpětná otázka proto zní: Jaké zdůvodněné spojení vede od Kristova zaslíbení zachovat svou církev právě k plnému uskutečnění jeho církve výlučně ve vašem společenství a k neomylným rozhodnutím, která si nárokuje? Řím i pravoslavné církve musí toto spojení každý ukázat ze zjevení; jejich vzájemná konkurence nenahrazuje zkoumání. Protestantské východisko zůstává kladné: Kristus udržuje svou církev při životě svým pravdivým slovem. Církev osvědčuje svou věrnost tím, že tomuto slovu věří a poslouchá je.
Prameny a doklady
Čísla v textu odkazují na konkrétní místa. Odkazovaná vydání jsou převážně v angličtině. Tento článek je překladem německého zpracování.
- Druhý vatikánský koncil: Lumen gentium — Č. 25. Oficiální německé znění; č. 14–16 a 25 o příslušnosti k církvi, ostatních křesťanech a lidech bez znalosti evangelia. Omezení jednotlivých výpovědí byla zkoumána v kontextu.↩ Zpět k místu v textu
- Katechismus katolické církve: Učitelský úřad — Č. 889–892. Oficiální německé znění; č. 889–892 o zachování víry, neomylnosti a autentickém učení bez neomylné definice.↩ Zpět k místu v textu
- Druhý vatikánský koncil: Lumen gentium — Č. 25. Oficiální německé znění; č. 14–16 a 25 o příslušnosti k církvi, ostatních křesťanech a lidech bez znalosti evangelia. Omezení jednotlivých výpovědí byla zkoumána v kontextu.↩ Zpět k místu v textu
- Svatý synod Orthodox Church in America: O křesťanské jednotě a ekumenismu — I.C a II.A. Oficiální anglická encyklika synodu OCA; I.C a II.A o církevním nároku na pravdu, III.A o uznávání ostatních křesťanů. Je třeba dbát na její konkrétní církevní rozsah.↩ Zpět k místu v textu
- Augsburské vyznání: Německé znění — Články VII–VIII. Text na stránkách Evangelické církve v Německu; články VII–VIII o trvající existenci církve, evangeliu a svátostech i viditelném společenství s pokrytci a hříšníky.↩ Zpět k místu v textu