Dvě různé otázky
„Kdo tě ordinoval?“ a „Co učíš?“ jsou obě oprávněné otázky. První se týká pověření a řádu, druhá obsahu. Řetězec nositelů úřadu může ukázat, jak se církevní úřad předával. Nedokazuje bez dalšího, že každé učení každého článku tohoto řetězce je apoštolské.
Katolická a pravoslavná teologie obvykle neredukují posloupnost na pouhý seznam jmen. Spojují úřad se svátostí, církevním společenstvím a uchovávanou vírou. Protestant by proto měl zkoumat toto silnější pojetí. Právě tehdy zůstává otázka obsahu víry nepostradatelná: Podle čeho se pozná, že tvrzená kontinuita je skutečně kontinuitou s apoštolským učením?
Nový zákon zná řád úřadu i odpadnutí
Pavel nechává ustanovovat starší a uvádí požadavky na učení a charakter (Tt 1,5–9). Timoteus má přijaté předat spolehlivým lidem, kteří budou schopni učit další (2Tm 2,2). To mluví proti svévoli samozvaných. Současně Pavel varuje efezské starší, že z jejich vlastního středu povstanou muži, kteří budou mluvit převrácené věci (Sk 20,28–31).
Varování by bylo nesmyslné, kdyby legitimní úřední postavení samo o sobě vylučovalo každé věroučné odpadnutí. Ochrana spočívá v přidržování se Slova a v duchovní bdělosti. Galatským 1,8 podřizuje přijatému evangeliu i hypotetického apoštola, který by kázal jinak. Postavení neruší zkoumání obsahu.
Klement Římský: řádná posloupnost místo svévole
První Klementův list popisuje v kapitole 42 ustanovení dohlížitelů a služebníků a v kapitole 44 pokračování jejich služby osvědčenými nástupci. Staví se proti neoprávněnému odstraňování věrných nositelů úřadu. Text dosvědčuje církevní řád a posloupnost; popsaní nositelé úřadu jsou současně posuzováni podle své skutečné služby. [1]
Tím získáváme důležité rané svědectví. Dosud však nemáme důkaz všech pozdějších forem monarchické biskupské moci nebo výlučného celosvětového nároku papeže na jurisdikci. Dřívějším označením úřadů je nejprve třeba rozumět v jejich tehdejším kontextu. Skutky 20,17.28 a Titovi 1,5–7 navíc ukazují těsné spojení označení starší a dohlížitel.
Irenej a veřejně předávaná tradice
Irenej proti gnostickým tajným naukám staví veřejně známé sbory a jejich posloupnost úřadu. Jeho argument není bezcenný: Údajně apoštolské tajné poznání, neznámé ve sborech, které apoštolové veřejně vyučovali, má závažný problém s věrohodností. Řím má pro něj přitom zvláštní význam. [2]
Je však třeba číst i obsah, jehož kontinuitu hájí. Historická posloupnost slouží jako svědek předávaného apoštolského poselství. Není důkazem, že každé učení formulované o staletí později uvnitř téže úřední struktury již bylo v tomto poselství obsaženo. Struktura nese poselství; nenahrazuje ověření jeho totožnosti.
Raný biskupský řád a zkoumání jeho nároku
Ignác z Antiochie nabízí silnější svědectví raného biskupského řádu, než by ukazoval výklad zaměřený výlučně na Klementa. V Listu Smyrenským rozlišuje biskupa, presbyterium a jáhny. Řádná eucharistie podléhá biskupovi nebo jím pověřené osobě. Nejde o pouhé nezávazné uznání nadaných jednotlivců. Ještě to však nedokazuje všeobecnou římskou jurisdikci ani neomylnost každého pozdějšího úředního rozhodnutí. [3]
Tertullian požaduje od konkurenčních skupin doložitelný původ úřadu. V téže kapitole však žádá také porovnání jejich učení s apoštolským poselstvím. Ani předložený seznam nástupnictví neodstraňuje rozpor v obsahu víry. Naopak později založené církve mohou být nazývány apoštolskými pro shodu v učení. Tertullian je tím nevyjímá ze společenství apoštolských církví; spojuje původ, vyznání a společenství. Jeho argumentace proto nepodporuje ani čistě mechanickou posloupnost, ani soběstačné založení nové církve. [4]
Cypriánova úvodní řeč na kartáginské synodě o sporu týkajícím se křtu odmítá vynucenou poslušnost pod „biskupem biskupů“ a připouští rozdílné úsudky shromážděných biskupů bez vzájemného vylučování. To je konkrétní svědectví kolegiálního sebepochopení. Samo o sobě nevyvrací každou podobu římského prvenství; Cyprián navíc zastává přísnou vázanost na církev a křest. [5]
Historický nález tedy vyžaduje dvě uznání: závazný řád úřadů je doložen velmi brzy a jeho nárok byl spojen s otázkou pravého učení a oprávněného společenství. Ani existence biskupů, ani jednotlivý konflikt mezi nimi ještě nerozhoduje všechny dnešní otázky o církvi.
„Kde byla tvá církev před Lutherem?“
Otázka může znamenat různé věci: Kde byli křesťanští věřící? Kde se zvěstovalo evangelium? Kde existovala určitá dnešní konfese s přesně stejným názvem, vyznáními a organizační formou? Pouze poslední otázka vyžaduje nepřerušenou institucionální totožnost s moderní denominací. Nesmí se mlčky stát jedinou definicí křesťanské kontinuity.
Protestantské církve historicky vzešly z již existujících křesťanských společenství. Jejich nárok na oprávněnost nezní, že před nimi neexistovali křesťané. Zní, že existující učení a praxi je třeba reformovat podle apoštolského Slova. O tom, zda byla konkrétní reformace oprávněná, proto podstatně rozhodují její věroučné důvody.
Romantický tajný řetězec malých skupin údajně vždy věrných Bibli k tomu není ani nutný, ani užitečný. Kdo bez rozlišení prohlašuje montanisty, středověké skupiny nebo jiná hnutí za moderní evangelikály, často ve skutečnosti nepřijímá jejich učení a zkresluje dějiny. Poctivá protestantská apologetika nepotřebuje vymyšlený rodokmen.
Trvalý požadavek
Apoštolskost znamená především vázanost apoštolským evangeliem. Slavnostní ordinace nemůže učinit falešné učení pravdivým. Zároveň odvolání na čisté učení neomlouvá nepořádek, touhu po moci nebo přehlížení věrných pastýřů. Protestant by měl brát vážně obě stránky.
Cílená zpětná otázka zní: Které konkrétní učení se prostřednictvím uvedené posloupnosti úřadu prokazatelně předávalo beze změny? Jestliže je místo obsahu znovu uveden pouze seznam nositelů úřadu, rozhodující důkazní úkol zůstává otevřený.
Prameny a doklady
Čísla v textu odkazují na konkrétní místa. Odkazovaná vydání jsou převážně v angličtině. Tento článek je překladem německého zpracování.
- První Klementův list — Kapitoly 42 a 44. Raně křesťanský primární pramen v anglickém překladu↩ Zpět k místu v textu
- Irenej, Proti herezím III,3 — III,3,1–3. Patristický primární pramen v anglickém překladu↩ Zpět k místu v textu
- Ignác, List Smyrenským — Kapitola 8. Primární text v anglickém překladu; kapitoly 7–8 o eucharistii a biskupském řádu v kontextu odporu proti doketismu. Nesměšovat s delší recenzí.↩ Zpět k místu v textu
- Tertullian, De praescriptione haereticorum 32 — Kapitola 32. Primární text v anglickém překladu; kapitola 32 spojuje původ úřadu, porovnání učení a církevní společenství. Nadpis a poznámky vydavatelů je třeba odlišovat od textu.↩ Zpět k místu v textu
- Kartágo za Cypriána: Soud 87 biskupů o křtu heretiků — Úvodní řeč. Primární text v anglickém překladu; úvodní řeč synody o sporu týkajícím se křtu za Cypriána. Kolegiální nárok v konkrétním sporu; redakční údaje vydání o dataci nejsou jednotné.↩ Zpět k místu v textu