Rozlišovat pravdu, pravomoc a neomylnost
„Vyznáváš s Niceou Kristovo božství; musíš tedy uznat i neomylnou autoritu naší církve.“ Tato námitka se dotýká něčeho důležitého: křesťané nepřijímají svou víru bez dějinných souvislostí. Sbory, učitelé a vyznání ji veřejně uchovávali a bránili proti omylům. Přesto z pravdivosti určitého rozhodnutí bez dalšího zdůvodnění neplyne zaručená bezomylnost celého církevního rozhodovacího postupu.
Je třeba oddělit tři otázky: Je výpověď pravdivá? Smělo shromáždění přijmout závazné rozhodnutí? Bylo přitom za určitých předpokladů chráněno před omylem? Odpověď může být pravdivá, aniž by vznikla neomylným způsobem. Oprávněná autorita může požadovat poslušnost, aniž by byla bezomylná v každém vyjádření. A i zdůvodněný nárok na neomylnost musí dát poznat, které výpovědi zahrnuje. Tato rozlišení nejsou protestantskou vytáčkou; nejprve chrání před směšováním různých tvrzení.
Co Řím skutečně nárokuje
Lumen gentium uvádí, že koncil je ekumenický pouze tehdy, když jej Petrův nástupce potvrdí nebo alespoň jako takový přijme. Dokument zároveň rozlišuje jednotlivé biskupy od biskupského sboru učícího společně s papežem. Neomylnost se připisuje také sboru rozptýlenému po světě a spojenému ve společenství, pokud shodně předkládá učení o víře či mravech jako něco, co je třeba definitivně zastávat. Římský model se tedy neomezuje ani na koncilní shromáždění, ani na jednotlivé papežské definice. [1]
Kanonické právo navíc požaduje, aby neomylná definice byla zjevně prokázána. Vedle toho zná náboženskou poslušnost vůči autentickému vyučování, které není předkládáno jako definitivní definice. Proto je nesprávný závěr: „Neomylné to není, takže je to v katolickém řádu zcela nezávazné.“ Stejně nesprávné by bylo bez rozlišení prohlásit každé slovo koncilního protokolu, každý disciplinární předpis a každé teologické zdůvodnění za neomylnou definici víry. [2]
Protestantská otázka míří na silnější nárok: Jaké zjevení zakládá právě tuto záruku a podle čeho poznáváme, že se skutečně vztahuje na uvedené rozhodnutí? Pouhé zopakování církevního pravidla nárok vysvětluje, ale ještě nedokazuje jeho božské ustanovení.
Co může vykonat místní synoda o kánonu
U raných seznamů knih je toto rozlišení obzvlášť důležité. Regionální synoda není ekumenickým koncilem už proto, že se dochoval její seznam kanonických knih. Z toho však neplyne ani nepravdivost jejího seznamu, ani to, že by nemohl mít žádnou poznávací hodnotu. Může být závažným svědectvím skutečného uznání. V katolickém modelu je navíc třeba zkoumat, zda bylo příslušné učení závazně předloženo jiným způsobem prostřednictvím řádného a všeobecného učitelského úřadu. [3]
Kdo tvrdí neomylné rozhodnutí o kánonu, musí tedy doložit více než název místa a letopočet. Kdo je popírá, neměl by zase tvrdit, že před pozdější slavnostní definicí vůbec neexistovalo spolehlivé poznání knih. Inspirace, poznatelnost, církevní užívání a dogmatická definice zůstávají různými otázkami.
Pravoslavná odpověď: Uznání celou církví
Pravoslavná sebeprezentace OCA výslovně objasňuje, že nebylo automaticky přijato každé velké shromáždění biskupů. Spojuje sedm ekumenických koncilů se souhlasem celé církve a vedle nich uvádí i místní synody, jejichž rozhodnutí rovněž nalezla všeobecné uznání. Pouhé nezařazení mezi tradičně počítaných sedm koncilů proto nutně neznamená dogmatickou bezvýznamnost. [4]
Společný pravoslavně-katolický dokument z Chieti popisuje vývoj kritérií uznání v prvním tisíciletí. U Druhého nicejského koncilu uvádí mimo jiné shodu církevních představitelů, účast Říma a soulad s předchozími koncily. Přijetí celou církví vystupuje jako rozhodující kritérium ekumenicity. Jde přitom o text teologického dialogu, nikoli o novou neomylnou koncilní definici. [5]
Recepce v této souvislosti neznamená prostě hlasování, kterým by se původně nepravdivé učení dodatečně stalo pravdivým. Míní se tím Duchem vedené rozpoznání již pravdivého apoštolského učení. Protestantští kritici se musí zabývat tímto silnějším pojetím.
Na jakou otázku musí recepce ještě odpovědět
Pokud koncil rozpoznává celá církev, musí být vysvětleno, jak je tento celek rozpoznatelný ve sporu. Čí souhlas se počítá? Jaké období je rozhodující? Jak se odlišují menšiny s oprávněnými důvody od falešných učitelů? Matematická jednomyslnost každého pokřtěného zde není poctivým požadavkem. Odkaz na působení Ducha však také nenahrazuje každé vysvětlení, jak lze určitý historický úsudek zkoumat.
Zdůvodnění se stává zvlášť obtížným, jestliže „pravá církev“ označuje výlučně ty, kdo uznávají příslušný koncil, zatímco jeho pravda je odvozována pouze z uznání „pravou církví“. Pak se dvě dosud sporná tvrzení pouze navzájem zdůvodňují. Širší argument z apoštolského učení, církevního společenství a doložitelných dějin tím ještě není vyvrácen. Musí však být skutečně předložen. Oprávněná zpětná otázka nezní: „Proč vůbec existují dějiny?“ Zní: „Jaké důvody odlišují správné uznání od pouhého dodatečně vyhovujícího výběru?“
Jeruzalém roku 1672: Více než nezávazný soukromý názor
Dositheovo vyznání připisuje svědectví církve neméně autority než Písmu, protože obojí učí týž Duch. Dekret XII spojuje Duchem vedené vyučování s otci a učiteli a za jejich měřítko označuje ekumenické synody. Tento text vznáší skutečný církevní nárok na pravdu; při nepohodlných věroučných výpovědích by s ním nemělo být zacházeno jako s pouhou soukromou poznámkou na okraj. [6]
Z těchto vět však neplyne, že by každá libovolná synoda byla neomylná nezávisle na obsahu a uznání. Pro přesné postavení pozdějšího shromáždění musí být jeho recepce doložena samostatně. „Není jedním ze sedmi koncilů“ a „nemá závazný věroučný nárok“ nejsou synonyma, stejně jako „nějaká synoda“ a „neomylný hlas celé církve“.
Smí protestant vyznávat Niceu?
Ano. Nicejské vyznání prohlašuje Syna za skutečně božského, zrozeného, nikoli stvořeného, jedné podstaty s Otcem. [7] Souhlas s tím může spočívat na přesvědčení, že tyto výpovědi spolehlivě vyjadřují smysl Písma. Jan 1,1–3 odlišuje Slovo od všeho, co vzniklo, a vyznává jeho božství; Židům 1,1–12 rozvíjí jedinečné postavení Syna. Vyznání pomáhá tyto výpovědi chránit před výkladem, který zařazuje Krista mezi stvoření.
Atanáš vysvětluje, proč biskupové použili zpřesňující pojmy: obecné biblické obraty byly vykládány tak, aby se hodily i na stvořené bytosti. Přesnější formulace proto měla zajistit smysl Písma. To nedokazuje, že Atanáš zastával úplný moderní protestantský model autority. Ukazuje to však, že jeho obhajoba koncilu zahrnuje také věcnou argumentaci z Písma. [8]
Námitka libovůle zůstává závažná: protestant si nesmí ponechat jen to, co se mu líbí. Musí svůj souhlas i nesouhlas zdůvodnit podle téhož závazného zjevení. Westminsterské vyznání požaduje uctivé přijetí synodálních rozhodnutí odpovídajících Písmu a současně považuje pozdější koncily za omylné. Jde o sloužící, omezenou autoritu, nikoli o odstranění společného učení. [9]
Dějiny vyžadují více než označení „koncil“
V listu africkým biskupům hájí Atanáš a jeho spolupodepsaní Niceu proti odvolávání na Ariminum. Probírají průběh, nátlak, proměnlivé formule a obsah učení. Zároveň samotné Niceji připisují nejvyšší závaznost. Text tedy není ani neutrálním celkovým výkladem, ani obecným útokem na koncily. Dokládá však, že už tehdy pouhé odvolání na shromáždění neukončilo veškeré zkoumání. [10]
Chalcedonská definice víry zase potvrzuje Niceu a učení 150 otců z Konstantinopole a vysvětluje vlastní christologii jako uchování předané víry. [11] Dřívější uznání, pozdější potvrzení a obsahové vysvětlení se navzájem propojují. Z těchto dějin automaticky neplyne ani žádný dnešní konfesní model jako celek, ani ztráta hodnoty všech koncilních rozhodnutí.
Měřítkem zůstává Boží zjevení
Zde zastávané protestantské stanovisko začíná u Božího sebeosvědčujícího slova. Historické bádání nevytváří jeho autoritu a je samo omylné. Může zkoumat tvrzení o tradici, objasňovat pojmy a ukazovat, co určité shromáždění skutečně řeklo. I vlastní výklad zůstává povinen vydat počet; odvolání na Písmo neopravňuje ignorovat protiargumenty.
Skutky 15 ukazují společnou poradu pod apoštolským vedením a závazné rozhodnutí. Obecnou záruku bezomylnosti pro všechny pozdější formy církevního rozhodování je z toho teprve třeba zdůvodnit. Naopak omylnost pozdějších učitelů nevyvrací ani pravdivost apoštolského svědectví, ani každé oprávněné církevní uspořádání.
Rozhodující zpětná otázka proto zní: Jaké konkrétní výpovědi mám věřit, na základě jakého Božího zaslíbení je rozhodnutí považováno za neomylné a jak je právě toto rozhodnutí rozpoznáno jako nositel zaslíbené pravomoci? Kdo tyto tři kroky otevřeně ukáže, vede ověřitelnou teologickou diskusi. Samotný poukaz „Církev rozhodla“ ji předem neřeší.
Prameny a doklady
Čísla v textu odkazují na konkrétní místa. Odkazovaná vydání jsou převážně v angličtině. Tento článek je překladem německého zpracování.
- Druhý vatikánský koncil, Lumen gentium (1964) — Č. 22 a 25. Oficiální římskokatolický primární pramen; č. 22 o papežském potvrzení ekumenických koncilů, č. 25 o řádném a všeobecném učitelském úřadu a neomylných definicích. Č. 20–27 zkoumána v kontextu.↩ Zpět k místu v textu
- Kodex kanonického práva, kán. 747–755: Učitelský úřad církve — Kán. 749 §3; 752–753. Oficiální římskokatolický primární pramen; zejména kán. 749–753. Je třeba rozlišovat neomylnost, definitivní učení a náboženskou poslušnost; ne každé závazné vyučování je neomylnou definicí.↩ Zpět k místu v textu
- Kodex kanonického práva, kán. 747–755: Učitelský úřad církve — Kán. 749 §2 a 750 §1. Oficiální římskokatolický primární pramen; zejména kán. 749–753. Je třeba rozlišovat neomylnost, definitivní učení a náboženskou poslušnost; ne každé závazné vyučování je neomylnou definicí.↩ Zpět k místu v textu
- Orthodox Church in America: Koncily — Oddíl „The Councils“. Pravoslavná církevní sebeprezentace koncilů, uznání celou církví a rovněž přijatých místních synod. Nejde o samostatnou všepravoslavnou dogmatickou definici; autoritu pramene nelze nadsazovat.↩ Zpět k místu v textu
- Pravoslavně-katolická dialogická komise: Dokument z Chieti (2016) — Č. 18. Společný text teologického dialogu, zejména č. 18, strany 5–6, o vyvinutých kritériích uznání a přijetí celou církví. Nejde o nový ekumenický koncil ani samostatně neomylnou definici. Oficiální reprodukce v PDF od arcidiecéze Chieti-Vasto.↩ Zpět k místu v textu
- Dositheovo vyznání / Jeruzalémská synoda (1672) — Dekrety II a XII. Pravoslavný konfesní pramen; anglický překlad J. N. W. B. Robertson, 1899; historické přijetí je třeba posoudit samostatně↩ Zpět k místu v textu
- První nicejský koncil (325) — Vyznání víry. Koncilní pramen; anglický překlad na New Advent↩ Zpět k místu v textu
- Atanáš, De decretis: Obhajoba nicejských pojmů — §§18–20. Primární text v anglickém překladu; §§18–20 vysvětlují zpřesňující pojmy koncilu ze smyslu Písma. Je třeba brát v úvahu i vysokou autoritu, kterou koncilu přisuzuje sám Atanáš.↩ Zpět k místu v textu
- Westminsterské vyznání — Kapitola XXXI,2–3, znění OPC. Reformační konfesní pramen; text na stránkách Orthodox Presbyterian Church↩ Zpět k místu v textu
- Atanáš a egyptští biskupové, List africkým biskupům — §§1–4. Primární text v anglickém překladu; §§1–4 hájí Niceu proti odvolávání na Ariminum. Stranicky zaměřená dobová zpráva: ani neutrální celkové podání, ani paušální důkaz proti každému koncilu.↩ Zpět k místu v textu
- Chalcedonský koncil (451): Výňatky z akt a definice víry — Definice víry, páté zasedání. Primární texty v anglickém překladu; definice víry z pátého zasedání, potvrzení Niceje a Konstantinopole i vyznání jediného Krista ve dvou přirozenostech. Komentáře vydavatelů je třeba odlišovat od znění koncilu.↩ Zpět k místu v textu