Vystihnout skutečný nárok
Tvrzení, že katolíci chtějí Krista denně znovu zabíjet, nevystihuje jejich učení. Trident a katechismus hovoří o témže Kristu a téže oběti při odlišném způsobu obětování: na kříži krvavém, ve mši nekrvavém. Mše nemá nahradit kříž ani přidat konkurenční oběť. [1] [2]
Tím však spor nekončí. Trident prohlašuje mši výslovně za pravou smírnou oběť za živé i zemřelé. Kněz obětuje Krista a tím se udělují plody kříže. Protestantská otázka zní: Ustanovil Kristus takové trvající svátostné obětování sebe sama lidským obětním kněžstvem?
Logika listu Židům
Židům 7,27, 9,12 a 10,10 zdůrazňují jednorázovost oběti. Židům 10,11–14 staví každodenně stojící a opakovaně obětující kněze proti Kristu, který přináší jednu oběť za hříchy a usedá. Protiklad se netýká pouze totožnosti obětního zvířete. Týká se dokončeného obětování a jeho trvalé účinnosti.
Židům 10,18 vyvozuje důsledek: Kde je odpuštění, není další oběť za hřích. To neříká, že křesťané již nezakoušejí odpuštění nebo že na ně nemá být uplatňováno Kristovo dílo. Říká to, že trvalá účinnost nespočívá na trvajícím smírném obětním úkonu. Kristus se přimlouvá za své (Žd 7,25); tato přímluva není popsána jako nové nebo stále opakované obětování.
Nejsilnější katolická odpověď
Katolická námitka zní: Mše nezvyšuje počet obětí. Svátostně zpřítomňuje jedinou oběť. Ani opakované kázání evangelia přece neodporuje jednorázovosti kříže. Druhá věta je správná: Opakované zvěstování a udílení nejsou automaticky opakováním oběti.
Právě proto musí být odpověď přesná. Kritika nemíří proti každému novému udílení plodů kříže. Míří proti dodatečnému tvrzení, že se toto udílení děje prostřednictvím pravého smírného obětování Krista knězem. To, že si lze filozoficky či teologicky myslet svátostnou přítomnost, ještě nedokazuje, že ji Ježíš ustanovil. Sporný přechod vede od památky, společenství a zvěstování ke smírnému obětnímu úkonu.
Co říkají slova ustanovení
Ježíš spojuje chléb a kalich se svým tělem a krví a přikazuje památku na sebe (L 22,19–20; 1K 11,23–26). Pavel vysvětluje opakované slavení večeře jako zvěstování smrti Páně až do jeho příchodu. Nelze popírat ani závažnost tohoto jednání, ani skutečné společenství s Kristem.
Slovo „památka“ se nesmí ukvapeně redukovat na pouhou soukromou vzpomínku. Společný, Bohem ustanovený úkon připomínání může mít silný bohoslužebný význam. Z toho však samo o sobě neplyne, že při něm církev přináší Krista jako smírnou oběť. Význam je třeba získat z konkrétní věty a jejího apoštolského vysvětlení, nikoli z libovolného jiného užití téhož slova.
Jazyk oběti není vždy jazykem smírné oběti
Nový zákon zná oběti chvály, dobročinnosti a odevzdání života (Žd 13,15–16; Ř 12,1). Protestantská kritika proto nesmí odmítat každé křesťanské slovo o oběti jako popření kříže. I rané označení eucharistie jako oběti je třeba nejprve číst v jeho vlastním kontextu: Jde o dík, dary, sebeodevzdání, památku, nebo o smírné obětování Krista?
Naopak ne každé rané slovo o oběti může sloužit jako doklad plně rozvinutého tridentského učení. Mezi společným užíváním slova a totožným věroučným obsahem leží historický důkazní úkol. Čím silnější je pozdější dogmatické tvrzení, tím přesnější musí být raný doklad.
Didaché a Irenej: Rané doklady v souvislostech
Didaché spojuje nedělní shromáždění k lámání chleba a díkůvzdání s vyznáním hříchů a usmířením, aby oběť byla čistá. Její děkovné modlitby hovoří o duchovním pokrmu a životě darovaném skrze Ježíše. Křesťanskou obětní terminologii proto nelze prostě odbýt jako mnohem pozdější vynález. Text však na tomto místě nevysvětluje smírné obětování Krista za zemřelé. Společné užívání slov a úplná totožnost s pozdějším učením o mši zůstávají odlišnými tvrzeními. [3]
Irenej spojuje čistý obětní dar církve s dary stvoření, vděčností a čistým svědomím. Zároveň popisuje eucharistii jako skutečnost s pozemskou a nebeskou stránkou a argumentuje tím ve prospěch vzkříšení těla. Omezení na obyčejnou potravu nebo pouze subjektivní vzpomínku jej nevystihuje. I zde však musí být každá další výpověď o smíření a obětním kněžství doložena jednotlivě. U izolovaného důkazu z oddílu 4 navíc přistupuje skutečnost, že vydání výslovně zaznamenává různá čtení vztahu mezi Logem a přinášením oběti. [4]
Stejně pečlivě je třeba číst fragment o vyslýchaných otrocích připisovaný Irenejovi. Vypráví, jak se tvrzení o těle a krvi vynucené mučením stalo obviněním křesťanů z kanibalismu. Jeho odmítnutí ještě nedokazuje popření každé svátostné přítomnosti. Nelze zamlčovat rozdíl mezi pojídáním lidských částí těla a svátostnou výpovědí. [5]
Silnější protestantské zkoumání proto zní: Jaký přesný obětní úkon je v příslušném textu tvrzen? Díkůvzdání, skutečné společenství a uctivé přijímání je třeba uznat, než se začne hledat zvláštní doklad trvajícího smírného obětování Krista.
Otázka systému
Kde Nový zákon učí, že křesťanský nositel úřadu v opakujícím se úkonu přináší Krista jako smírnou oběť za živé a zemřelé? Poukaz na velikost večeře Páně na tuto otázku neodpovídá. Trvalá moc kříže je právě důvodem, proč věřící nepotřebuje trvající lidské obětní kněžstvo, aby přijal Krista jako dostačujícího Spasitele.
Prameny a doklady
Čísla v textu odkazují na konkrétní místa. Odkazovaná vydání jsou převážně v angličtině. Tento článek je překladem německého zpracování.
- Tridentský koncil, zasedání XXII (1562) — Zasedání XXII, kapitola 2. Učení a kánony o mešní oběti↩ Zpět k místu v textu
- Katechismus: Eucharistická oběť, památka a přítomnost — Č. 1367. Oficiální výklad katolického učení, zejména č. 1362–1377↩ Zpět k místu v textu
- Didaché — Kapitoly 9–10 a 14. Raně křesťanský církevní řád v anglickém překladu; kapitola 8 o půstu a modlitbě, 9–10 o večeři a 14 o nedělním shromažďování. Historickou obětní terminologii je třeba odlišovat od pozdějších dogmatických upřesnění.↩ Zpět k místu v textu
- Irenej, Proti herezím IV,18 — IV,18,1–6. Primární text v anglickém překladu; IV,18,1–6 o obětním daru církve a eucharistii. Výslovně uvedená textová varianta v §4 omezuje izolované věroučné důkazy.↩ Zpět k místu v textu
- Fragmenty připisované Irenejovi, fragment XIII — Fragment XIII. Dochovaný primární text v anglickém překladu; zpráva o mučení Sancta a Blandiny vyvrací obvinění z kanibalismu. Nedefinuje úplné učení o eucharistii; připsání autorství a fragmentární dochování nelze ztotožňovat s dochovaným úplným dílem.↩ Zpět k místu v textu