Co Jan 20 skutečně říká
Vzkříšený Kristus posílá své učedníky, zaslibuje Ducha a spojuje jejich pověření s odpouštěním a zadržováním hříchů (J 20,21–23). Bylo by chybou redukovat to na náboženské vyjádření názoru bez následků. Apoštolské zvěstování evangelia je Bohem oprávněným poselstvím; jeho přijetí nebo odmítnutí má skutečné důsledky.
Sporná otázka zní, jakou konkrétní podobu tato pravomoc dostává. Musí být každý těžký poklesek spáchaný po křtu jednotlivě vyznán vysvěcenému knězi, aby tento mohl soudně udělit rozhřešení? Nebo apoštolové a jimi vyučovaná církev vykonávají pravomoc prostřednictvím autoritativního zvěstování zaslíbení odpuštění a prostřednictvím církevní kázně? Text musí toto dodatečné určení unést.
Římské zdůvodnění
Trident odvozuje z moci klíčů soudní pravomoc kněží. Protože soudce musí znát případ, je podle něj nutná jednotlivá zpověď všech smrtelných hříchů, na něž si člověk po pečlivém zkoumání vzpomene. To je argumentační závěr, nikoli prostě opakované znění Jana 20. Právě tento závěr je třeba zkoumat. [1]
Z pravomoci zvěstovat Boží soud nad vírou a nevěrou automaticky neplyne povinný postup k úplnému zjištění všech jednotlivých provinění. K tomu by nejprve bylo třeba dokázat, že Jan 20 míní právě takový individuální soud trestu a rozhřešení. Soudní analogie nesmí již předpokládat spornou definici.
Apoštolské vykonávání jako pomůcka k výkladu
Petr ve Skutcích 10,43 zvěstuje každému věřícímu odpuštění skrze Kristovo jméno. Pavel ve Skutcích 13,38–39 zvěstuje odpuštění a ospravedlnění skrze Krista pro věřícího. Oba texty ukazují skutečné, závazné zaslíbení spásy. Nepředpokládají předchozí úplnou jednotlivou zpověď u apoštola.
Matouš 18,15–20 spojuje svazování a rozvazování s řešením konkrétní viny ve sboru. 1. Korintským 5 a 2. Korintským 2,5–11 ukazují vyloučení a opětovné přijetí. Církev tedy vykonává závažnou odpovědnost, aniž by každé z těchto míst popisovalo svátostný soukromý soud. To je kladné biblické místo církevní pravomoci, nikoli zrušení autority.
Vyznávat si navzájem hříchy
Jakub 5,16 požaduje vzájemné vyznávání hříchů a přímluvu. V předcházejícím kontextu jsou k nemocným voláni starší. Z toho plyne důležitá pastorační služba, znění však výslovně přechází ke vzájemnému vyznávání. Výlučný zpovědní monopol kněžské třídy nelze jednoduše ztotožnit s tímto veršem.
1. Janova 1,9 váže odpuštění a očištění na vyznání hříchů před věrným a spravedlivým Bohem. Kontext pojednává o světle, pravdě a společenství. Text nepovzbuzuje k zatajování před dotčenými lidmi. Neuvádí však vysvěceného prostředníka jako nepostradatelnou dodatečnou podmínku přístupu k Božímu odpuštění.
Protestantská zpověď není rozpor
Reformace nezrušila osobní vyznávání hříchů a pastorační ujištění o odpuštění všude. Augsburské vyznání výslovně zachovává soukromé rozhřešení, odmítá však požadavek vyjmenovat všechny hříchy. Kdo považuje každé ujištění pastorem již za římské, toto rozlišení nezná. [2]
Rozhodující hranice vede mezi služebníkem, který odkazuje na Kristovo spolehlivé zaslíbení, a systémem, který váže přístup k odpuštění na další nutný postup, jenž nebyl z textu prokázán. Duchovní pomoc může osvobozovat. Nesmí poutat svědomí podmínkami, které Kristus nestanovil.
Zpětná otázka
Kde sami apoštolové stanovují, že každý křesťan musí všechny těžké hříchy, na něž si vzpomene, jednotlivě uvést vysvěcenému knězi? A jak lze tuto nutnost spojit s jejich bezprostředními zaslíbeními odpuštění věřícím? Tvrzení o pravomoci ještě neodpovídá na otázku jejího přesného rozsahu a vykonávání.
Prameny a doklady
Čísla v textu odkazují na konkrétní místa. Odkazovaná vydání jsou převážně v angličtině. Tento článek je překladem německého zpracování.
- Tridentský koncil, zasedání XIV (1551) — Zasedání XIV, kapitola 5. Učení a kánony o pokání a zpovědi↩ Zpět k místu v textu
- Augsburské vyznání (1530) — Články XI a XXV. Luterský konfesní pramen; anglické vydání na Book of Concord↩ Zpět k místu v textu