Myšlenkový postup řeči
Po nasycení hledá zástup chléb. Ježíš obrací pohled k pokrmu pro věčný život a k Synu poslanému Otcem. V Janovi 6,35 spojuje příchod k sobě s koncem hladu a víru s koncem žízně. Ve verších 40 a 47 spojuje víru s věčným životem; ve verši 54 spojuje jedení svého těla a pití své krve s týmž životem a týmž vzkříšením.
Tyto paralely tvoří nejsilnější východisko protestantského výkladu. Jedení a pití popisují osobní přijetí Krista, který dává sám sebe. Člověk nemá pouze zpovzdálí uznávat, že Ježíš je důležitý. Přijímá od něj život. Obrazný jazyk je drastický, protože závislost je úplná.
Proč je důležitý verš 51
Ježíš ztotožňuje chléb se svým tělem, které dá za život světa. Pohled míří k jeho sebeodevzdání. Řeč proto nelze redukovat na obecnou životní moudrost nebo pouhý souhlas s učitelem. Věřící žije z obětovaného Krista. V tom spočívá přirozené spojení s večeří Páně, která zvěstuje jeho smrt.
Takové spojení však ještě nečiní z celé řeči odborné vysvětlení pozdějšího eucharistického proměňování. Jan zde nepopisuje ustanovení chleba a kalicha. Kdo chce z kapitoly odvodit transsubstanciaci, obětní kněžstvo nebo učení o mešní oběti, musí tato dodatečná tvrzení doložit samostatně.
Nejsilnější svátostná námitka
Ježíš svůj jazyk zostřuje, přestože se posluchači pohoršují. Nechává lidi odejít, místo aby výslovně vysvětlil, že míní jen neškodnou metaforu. Navíc jiné novozákonní texty hovoří o skutečném společenství s tělem a krví Krista (1K 10,16). To je závažný souhrnný argument proti bezvýznamnému vzpomínkovému rituálu.
Odpověď nezní, že obrazy jsou nedůležité. Právě obrazný požadavek může být maximálně pohoršující: Ježíš si činí nárok být nepostradatelným zdrojem života světa a spojuje to se svou smrtelnou sebeobětí. Ani neporozumění jeho posluchačů nedokazuje doslovný materiální popis. V Janovi jsou opakovaně nepochopeny voda, narození, chrám a pokrm, aniž by tím bylo potvrzeno počáteční doslovné chápání posluchačů.
Nezneužít verš 63
Ježíšův výrok, že tělo nic neprospívá, nemůže znamenat, že jeho vlastní lidství a obětní smrt jsou bezvýznamné. To by odporovalo jeho řeči. Varuje před tělesným pojetím a zdůrazňuje životodárnou účinnost Ducha a jeho slov. Protestant by proto neměl tuto větu používat jako izolovaný důkaz, že jakýkoli svátostný vztah je vyloučen.
Silnější argumentací je průběžné postavení příchodu, víry, jedení a života vedle sebe v celé kapitole. Kdyby fyzické přijímání bylo nepostradatelným prostředkem, bylo by třeba vysvětlit, jak rozumět nepodmíněným zaslíbením věřícímu ve verších 40 a 47. Naopak každý protestantský výklad musí brát vážně náročnou teologii večeře Páně v 1. Korintským 10–11.
Justin a Augustin: Přesně číst silnou svátostnou řeč
Justin ve své První apologii vysvětluje, že křesťané nepřijímají eucharistický pokrm jako obyčejný chléb a obyčejný nápoj. Spojuje jej s tělem a krví vtěleného Ježíše. Jeho popis zahrnuje díkůvzdání, řádné rozdílení a podmínění účasti vírou, křtem a odpovídajícím životem. To je závažný raný doklad proti tvrzení, že stará církev myslela pouze na nezávazné znamení připomínky. Úplné učení o podstatě a smyslově vnímatelných vlastnostech nebo o smírné oběti za zemřelé tím však ještě není předloženo. [1]
Augustin při výkladu Jana 6 odlišuje vnější přijetí svátosti od její životodárné skutečnosti. Přijetí může vést k soudu; život zaslíbený v textu patří k přebývání v Kristu a ke společenství jeho těla. Toto rozlišení stojí ve výrazně církevním a svátostném kontextu. Nesmí být ani překrouceno v bezobsažný memorialismus, ani vydáváno za paušální potvrzení zde zastávaného učení o spáse. [2]
Pro výklad tak zůstává přesná otázka: Míní se jedením, jemuž Ježíš bez výjimky zaslibuje věčný život, již každá vnější účast na večeři? Rozlišení mezi přijetím a spásným společenstvím každopádně má skutečného raně církevního svědka. Ještě nerozhoduje všechny otázky přítomnosti a proměny. Stejně tak se silná výpověď o přítomnosti bez dodatečného zdůvodnění nestává dokladem každé pozdější teologie oběti. Spor se vyjasňuje, pokud se tato jednotlivá tvrzení zkoumají odděleně.
Protestanti zde nejsou jednotní
Luterské, reformované a svobodnocírkevní učení o večeři Páně se liší. Augsburské vyznání vyznává skutečnou přítomnost Kristova těla a krve a odmítá protichůdná učení. Kdo tvrdí, že všichni reformátoři redukovali večeři na pouhé pamětní znamení, popisuje reformaci chybně. [3]
Společnou protestantskou kritiku Říma je proto třeba odlišovat od vnitroprotestantských rozdílů. Silné pojetí Kristovy přítomnosti ještě nedokazuje transsubstanciaci; transsubstanciace zase sama od sebe nedokazuje smírnou mešní oběť. Tyto otázky souvisejí, ale nejsou logicky totožné.
Cílená zpětná otázka
Který konkrétní výrok v Janovi 6 vysvětluje proměnu podstaty chleba a vína při zachování smyslových vlastností? A který vysvětluje smírné obětování knězem? Kdo znovu odpoví pouze „mé tělo“, přechod k tvrzenému učení ještě neukázal. Text požaduje skutečného Krista jako zdroj života; pozdější dogmatická zpřesnění je třeba zdůvodnit navíc.
Prameny a doklady
Čísla v textu odkazují na konkrétní místa. Odkazovaná vydání jsou převážně v angličtině. Tento článek je překladem německého zpracování.
- Justin, První apologie — Kapitoly 65–67. Primární text v anglickém překladu; kapitoly 65–67 o eucharistii, účasti a nedělním shromáždění. Silná řeč o přítomnosti bez úplné pozdější dogmatiky mše.↩ Zpět k místu v textu
- Augustin, Traktát 26 k Janovu evangeliu — Traktát 26,13–18. Primární text v anglickém překladu; traktát 26,13–18 rozlišuje vnější přijetí a životodárné společenství s Kristem. Je třeba dbát na vysvětlující dodatky překladatelů.↩ Zpět k místu v textu
- Augsburské vyznání (1530) — Článek X. Luterský konfesní pramen; anglické vydání na Book of Concord↩ Zpět k místu v textu