Oprávněná síla pravoslavného důrazu
Křesťanské vykoupení se nevyčerpává záznamem ve spise. Člověk má být obnoven, podobat se Kristu a žít ve společenství s Bohem (Ř 8,29; 2K 3,18). 2. Petrova 1,4 hovoří o účasti na božské přirozenosti. Pravoslavná teologie to zdůrazňuje pojmem theosis, zbožštění. V jejím odpovědném podání tím není míněna proměna stvoření v dalšího Boha stejné podstaty.
Protestant proto nemusí argumentovat proti obnově nebo důvěrnému společenství s Bohem. Jeho námitka míří proti zaměňování těchto darů se základem osvobozujícího výroku a proti dodatečným podmínkám, které vážou přijetí věčného života na proces záslužné spoluúčasti. Plnost spásy nesmí zatemnit řád jejích darů.
„Východ myslí jen léčebně, Západ jen právně“?
Jako hrubý popis různých důrazů může tento protiklad upozornit na něco skutečného. Jako vzájemně se vylučující alternativa je nepravdivý. Bible používá soudní, rodinné, léčebné i osvobozující obrazy. Ospravedlnění, přijetí, obnova a vykoupení patří k sobě. Jeden obraz nesmí rušit výroky ostatních.
I dějiny pravoslavných vyznání obsahují výslovný jazyk ospravedlnění a zásluh. Dositheovo vyznání z roku 1672 v dekretu XIII odmítá samotnou víru a představu, že víra uchopuje Kristovu spravedlnost jako ruka. Hovoří o víře a skutcích a připisuje skutkům více než pouhou funkci dokladů. Toto významné pravoslavné svědectví nelze odsunout poukazem, že Východ celou otázku vůbec nezná. [1]
Co tento dokument dokazuje
Dositheos nepředstavuje každý pravoslavný hlas v každé době. Vždy je třeba zvážit jeho přesné přijetí a váhu jednotlivých formulací. Text však dokazuje, že v pravoslavném konfesním dědictví existuje výslovné odmítnutí reformačního ospravedlnění. Kdo dnes podává jiný výklad, musí vysvětlit, zda dokument vykládá jinak, omezuje některé formulace, nebo je skutečně opravuje.
Tím se spor stává ověřitelným. „Nerozumíš naší tajemné zkušenosti“ není dostatečná odpověď na jasnou věroučnou větu. Tajemství může být větší než naše porozumění; nemůže sloužit k současnému přitakání dvěma protichůdným odpovědím na tutéž otázku.
Účast není totožnost
Palamitský výklad OCA rozlišuje Boží nepoznatelnou podstatu od jeho nestvořených energií, skrze něž mají lidé skutečnou účast na Bohu. Tento model má zachovat právě obojí: Boží nepřístupnost v jeho podstatě a skutečnost jeho sdílení sebe sama. Proto není spravedlivou kritikou pravoslavným jednoduše podsouvat panteismus nebo mnohobožství. [2]
Protestantské zkoumání začíná jinde: Které biblické výroky vyžadují právě toto metafyzické rozlišení? Jaké alternativní vysvětlení skutečného Božího působení se tím vylučuje? A čím se souhlas s tímto později rozpracovaným modelem stává pro všechny křesťany závaznou podmínkou správného učení? Existence působivé tradice na tyto otázky ještě neodpovídá.
Milost na počátku a milost na konci
Pravoslavná odpověď může zdůraznit, že každou lidskou spoluúčast samu umožňuje Boží milost. To je třeba brát vážně. Neřeší to však otázku funkce této spoluúčasti. Římanům 4,4–5 nerozlišuje jednoduše přirozené výkony od výkonů nadpřirozeně umožněných, nýbrž princip dlužné mzdy od ospravedlnění toho, kdo věří, místo aby konal skutky.
Bůh požaduje spolupráci ve službě a růstu (Fp 2,12–13; 1K 3,9). Pavel z toho nevyvozuje spolupůsobení při vzniku nezaslouženého osvobozujícího výroku. Kdo uvádí sloveso „konat“, musí říci, na čem se pracuje. Práce na darovaném vztahu není jeho kupní cenou.
Proč rozdíl trvá
Kristus dává život, obnovuje člověka a vede jej ke slávě. Protestant nemá důvod obětovat druhý a třetí výrok prvnímu. Stejně tak nemá důvod podmiňovat první výrok úspěšným procesem obnovy. Rozlišení zachovává jak svobodu milosti, tak vážnost učednictví.
Zpětná otázka zní: Smí vinný člověk na základě Kristova zaslíbení vědět, že skrze víru má věčný život, ještě než prošel procesem zbožštění? Pokud ano, nesmí se tento proces dodatečně stát záslužným základem daru. Pokud ne, je třeba vysvětlit rozpor se zaslíbeními přítomné spásy v Janovi 5,24 a 6,47.
Prameny a doklady
Čísla v textu odkazují na konkrétní místa. Odkazovaná vydání jsou převážně v angličtině. Tento článek je překladem německého zpracování.
- Dositheovo vyznání / Jeruzalémská synoda (1672) — Dekret XIII. Pravoslavný konfesní pramen; anglický překlad J. N. W. B. Robertson, 1899; historické přijetí je třeba posoudit samostatně↩ Zpět k místu v textu
- Pravoslavná církev v Americe: Svatý Řehoř Palamas — Oddíl „Podstata a energie“. Pravoslavný katechetický výklad vlastního učení; nenahrazuje celé pravoslavné přijetí↩ Zpět k místu v textu