Skutečný spor
„Katolíci věří, že si lze zasloužit nebe bez Krista“ nevystihuje závazné římské učení. Trident odmítá ospravedlnění z přirozených sil a učí předcházející milost. Ani první přijetí ospravedlnění není zaslouženo předchozími skutky. Právě ten, kdo chce ostře kritizovat, musí tato uznání učinit. Jinak vyvrací systém, který jeho protějšek nezastává. [1]
Vlastní protiklad leží hlouběji: Je ospravedlnění Božím svobodným osvobozujícím výrokem pro bezbožného, který věří Kristu, nebo zahrnuje vnitřní učinění spravedlivým jako základ, na jehož základě je člověk nazýván spravedlivým? Jsou skutky přikázaným ovocem přijatého života, nebo spolupůsobí při růstu ospravedlňující spravedlnosti a při zásluze věčného života? Zde se ukazují rozdílná chápání evangelia.
Co Trident skutečně stanoví
Kapitola 7 popisuje ospravedlnění nejen jako odpuštění hříchů, ale zároveň jako posvěcení a obnovu vnitřního člověka. Jako jeho jedinou formální příčinu uvádí spravedlnost, kterou nás Bůh činí spravedlivými. Kapitola 10 hovoří o růstu této spravedlnosti skrze dobré skutky. Kánon 24 odmítá názor, že skutky jsou pouze ovocem a znamením dosaženého ospravedlnění, a nikoli také příčinou jeho růstu. [2]
Kapitola 16 a kánon 32 jdou dále: Dobré skutky ospravedlněného jsou Božími dary a zároveň jeho skutečnými zásluhami. Zasluhují mimo jiné věčný život a jeho dosažení, pokud člověk zemře v milosti. „Všechno z milosti“ tedy neodstraňuje každý rozdíl. I skutek umožněný milostí zůstává skutkem. Otázka zní, jakou funkci dostává před Bohem. [3]
Pavel hovoří o ospravedlnění bezbožného
Římanům 4,4–5 staví proti sobě mzdu a milost. Rozhodující člověk je ten, který nekoná skutky, ale věří tomu, kdo ospravedlňuje bezbožného. Text neříká: Bůh prohlašuje za spravedlivého člověka, který se mezitím dostatečně posvětil. Přičítá spravedlnost věřícímu. Abraham přitom není okrajovým příkladem, ale Pavlem výslovně vyloženým vzorovým případem (Ř 4,1–25).
Námitka, že Pavel vylučuje pouze židovské obřady vymezující hranice, proto nestačí. V Římanům 4 jde o obecný vztah práce, dlužné mzdy a svobodného daru. Titovi 3,5 vylučuje vlastní skutky spravedlnosti jako základ spásy. Efezským 2,8–10 stanovuje jasné pořadí: spása z milosti skrze víru, nikoli ze skutků; poté nové určení k dobrým skutkům. Tytéž skutky, které jsou vyloučeny jako základ, jsou požadovány jako životní úkol.
Raný svědek – s důležitou hranicí
Jan Zlatoústý ve své čtvrté homilii k listu Efezským rozlišuje spásu z milosti a víry bez skutků od následného určení k dobrým skutkům. Efezským 2,10 výslovně vysvětluje proti možnému zneužití, podle něhož by člověk po přijetí milosti zůstával nečinný. Rozlišení mezi nezaslouženým darem a přikázaným novým životem tedy není otázkou vynalezenou teprve v době reformace. [4]
Kontext však brání paušálnímu přivlastnění. V následující mravní části spojuje Jan Zlatoústý vstup do království s činným milosrdenstvím a varuje před ohněm soudu. Nezastává tedy prostě dnešní rozlišení Free Grace mezi jistým darem věčného života a následky nevěrného učednictví. Kdo cituje jen jeho první věty a zamlčuje toto pokračování, mění omezenou shodu v rozsáhlý souhlas, který pramen nedokládá. [5]
Historický argument proto musí zůstat skromný a přesný. Rané rozlišení mezi milostí a skutky je doložitelné; zda je autor důsledně zachovává ve všech dalších otázkách spásy, je třeba zkoumat samostatně. Ani celý tridentský systém není vyvrácen jedinou větou o milosti, ani zde předložený protestantský výklad není již nepravdivý kvůli odlišnému celkovému úsudku církevního otce. Rozhodující zůstává, jakou funkci Pavel v jednotlivých případech přisuzuje skutkům a zda jsou ospravedlnění, posvěcení, kázeň a odměna ztotožňovány bez věcného důvodu.
Osvobozující výrok a obnova patří k sobě – aniž jsou totožné
Bůh nenechává věřícího beze změny. Znovuzrození, přijetí Ducha a posvěcení jsou skutečnými dary. Z toho však neplyne, že míra vnitřní obnovy tvoří základ osvobozujícího výroku. Odpuštění není ani božskou fikcí: Kristus skutečně zemřel za naše hříchy a vstal z mrtvých (Ř 4,25; 1K 15,3–4). Bůh bere vinu vážně a ospravedlňuje na základě dokončeného díla svého Syna.
Soudní prohlášení není nepravdivé proto, že se odlišuje od vnitřního mravního vývoje. Právě Římanům 4,6–8 vysvětluje přičtenou spravedlnost odpuštěním a nepřičítáním hříchu. Výrok neříká, že Bůh označuje mravní zlo za dobré. Odpouští vinu na spravedlivém základě a dává věřícímu nové postavení.
Nejsilnější katolická námitka: Jakub a soud
Jakub 2,24 říká, že člověk je ospravedlňován ze skutků, a nikoli pouze z víry. Tuto větu nelze zamlčet. Je třeba ji vysvětlit pomocí jejího příkladu: Abrahamova ochota obětovat v Genesis 22 následuje po výroku o jeho víře v Genesis 15. Kontext se zabývá neužitečnou vírou tváří v tvář potřebnému bratru a dovršením víry v jednání. Podrobnému zkoumání proto patří samostatný článek; izolované heslo otázku neřeší.
I soudy podle skutků jsou skutečné. 1. Korintským 3,12–15 však výslovně rozlišuje mezi ztrátou díla a záchranou pracovníka. 2. Korintským 5,10 zavazuje křesťany k vydání účtu. Z toho neplyne, že věčný život se stává vlastnictvím zaslouženým skutky. Bible současně zná dar, poslušnost, kázeň a odměnu. Kdo všechny čtyři kategorie sloučí, rozpor teprve sám vytváří.
Proč tento protiklad není kosmetický
Otázka se týká toho, v co smí viník před Bohem doufat. Jestliže Kristovo zaslíbení otevírá přístup ke konečné spáse teprve společně s ospravedlňující kvalitou mých skutků, přesouvá se pohled z dostačujícího daru na mou spoluúčast. Zde zastávané protestantské stanovisko odmítá tento posun jako zásah do evangelia svobodné milosti. Společný slovník o Kristu a milosti nečiní protichůdné podmínky spásy rovnocennými.
To je soud o učení, nikoli neomylný soud o každém katolíkovi. Člověk může důvěřovat Kristu navzdory rozpornému církevnímu vyučování. Jeho skutečné přesvědčení srdce nelze vyčíst z členství.
Rozhodující zpětná otázka
Jestliže si ospravedlněný člověk svými skutky umožněnými milostí skutečně zasluhuje věčný život: V jakém přesném smyslu zůstává jeho dosažení nezávislé na skutcích? A jak tato funkce skutků odpovídá Římanům 4,5? Právě zde musí odpověď začít – nikoli u poukazu, že křesťané mají samozřejmě konat dobro.
Prameny a doklady
Čísla v textu odkazují na konkrétní místa. Odkazovaná vydání jsou převážně v angličtině. Tento článek je překladem německého zpracování.
- Tridentský koncil, zasedání VI (1547) — Zasedání VI, kapitoly 1, 5 a 8. Dekret a kánony o ospravedlnění; anglický překlad↩ Zpět k místu v textu
- Tridentský koncil, zasedání VI (1547) — Zasedání VI, kapitoly 7 a 10; kánon 24. Dekret a kánony o ospravedlnění; anglický překlad↩ Zpět k místu v textu
- Tridentský koncil, zasedání VI (1547) — Zasedání VI, kapitola 16; kánon 32. Dekret a kánony o ospravedlnění; anglický překlad↩ Zpět k místu v textu
- Jan Zlatoústý, Homilie 4 k listu Efezským — Homilie 4 k Ef 2,8–10. Primární text v anglickém překladu; homilie 4 k Ef 2,8–10 spolu s následující mravní částí. Nelze jej paušálně přivlastňovat jako svědka dnešní teologie Free Grace.↩ Zpět k místu v textu
- Jan Zlatoústý, Homilie 4 k listu Efezským — Následující mravní část. Primární text v anglickém překladu; homilie 4 k Ef 2,8–10 spolu s následující mravní částí. Nelze jej paušálně přivlastňovat jako svědka dnešní teologie Free Grace.↩ Zpět k místu v textu