O jakou hranici jde?
„Mimo církev není spásy“ může vyjadřovat různá tvrzení. Zaprvé: Nikdo není spasen bez Krista. Zadruhé: Kdo patří Kristu, patří zároveň k jeho tělu. Zatřetí: Kristova církev se ve své plnosti uskutečňuje výlučně v určitém viditelném církevním společenství, jehož autoritu nezbytnou ke spáse nelze vědomě odmítnout. První dvě výpovědi ještě nedokazují třetí. Právě tento přechod musí být zdůvodněn.
Otázkou proto není, zda by se křesťan obešel bez církevního společenství. Kristus shromažďuje lidi, spojuje je navzájem a pověřuje je zvěstováním, křtem a společným následováním. Sporné je, zda z toho může konkrétní hierarchie odvozovat výlučné právo určovat hranice spásy. Rovněž je třeba vyjasnit, zda mluvíme o pravdivosti věroučného systému, nebo o víře jednotlivého člověka.
Co Řím skutečně učí
Lumen gentium 14 nevylučuje ze spásy bez rozdílu každého nekatolíka. Výpověď o vyloučení se zde týká lidí, kteří rozpoznávají katolickou církev jako Kristem založené zřízení nezbytné ke spáse, a přesto odmítají do ní vstoupit nebo v ní setrvat. Naopak vnější členství spásu nezaručuje: i katolík, který nesetrvává v lásce, je zde popsán jako nespasený. Číslo 15 uznává rozmanité vazby k ostatním pokřtěným křesťanům. Číslo 16 připouští možnost spásy pro lidi, kteří bez vlastní viny neznají evangelium a církev, pod působením Boží milosti upřímně hledají Boha a následují jeho poznanou vůli. Koncil tím netvrdí ani rovnocennost všech náboženství, ani vykoupení z vlastních sil. [1]
Unitatis redintegratio 3 výslovně překračuje rovinu jednotlivých věřících: podle tohoto dokumentu mohou jako prostředky spásy sloužit i odloučené církve a společenství. Jejich účinnost je však odvozována od plnosti svěřené katolické církvi. Řím tedy spojuje uznání za svými viditelnými hranicemi s nárokem na jedinou plnost. Kritika musí přesně postihnout tuto kombinaci, místo aby nepravdivě tvrdila, že Řím jednoduše učí zavržení všech protestantů. [2]
Dominus Iesus 16–17 tento nárok zachovává. Jediná Kristova církev plně trvá v katolické církvi. Společenství s apoštolskou posloupností a eucharistií platnou podle římského posouzení jsou považována za skutečné místní církve; patří k nim pravoslavné církve. Protestantským společenstvím bez těchto předpokladů je naproti tomu upírán charakter církve ve vlastním smyslu. Jejich pokřtění jsou přesto považováni za začleněné do Krista a za lidi v nedokonalém společenství s církví. [3]
I pravoslavné výpovědi vyžadují přesnost
Ruské pravoslavné základní principy vztahu k ostatním vyznáním nárokují plnost pravé církve pro pravoslaví. Zároveň uvádějí, že odloučená společenství nikdy nebyla pokládána za zcela zbavená milosti. Odloučení narušuje společenství, ale neznamená v každém případě jeho úplnou ztrátu. Dokument odkazuje na různé způsoby přijímání a přesnou míru zachovaného či ztraceného života milosti přenechává Božímu soudu. [4]
Také synod Orthodox Church in America spojuje svůj výlučný nárok být pravou církví s uznáním ostatních věřících v Krista za křesťany, pokud zachovávají prvky pravoslavné víry. [5] Jde o významné oficiální hlasy určitých pravoslavných církví; nenahrazují podrobný soud společně přijatý všemi pravoslavnými církvemi. Vyvracejí však paušální obraz, podle něhož každá pravoslavná výpověď o nepřítomnosti spásy automaticky znamená: všichni lidé za kanonickými hranicemi jsou zavrženi.
Novozákonní přístup k Bohu
Kladná protestantská odpověď začíná u evangelia. V Janovi 5,24 Ježíš spojuje přijetí věčného života se slyšením svého slova a vírou v Otce, který jej poslal. Kontext pojednává o božském Synu, který dává život a má být ctěn jako Otec. Nejde tedy o obecný optimismus ani o libovolnou víru v Boha. Ježíš však své zaslíbení nepodmiňuje ani složením zkoušky z pozdějších patriarchátů či papežských pravomocí.
Efezským 2,8–10 rozlišuje spásu z milosti skrze víru od dobrých skutků, k nimž jsou spasení stvořeni. Tentýž oddíl pak rozvíjí výrazně společný rozměr: Židé a pohané jsou skrze Krista smířeni a mají skrze něj v jednom Duchu přístup k Otci. Patří k Božímu domu (Ef 2,13–22). Církev tedy není vedlejším dodatkem. Přesto je přístup k Otci založen v Kristu; společenství vykoupených se nestává dodatečnou zásluhou, která tento přístup teprve kupuje.
V Římanům 4,9–12 Pavel argumentuje Abrahamovým ospravedlněním před jeho obřízkou. Z toho bez dalšího výkladu neplyne odpověď na každou pozdější otázku o svátostech. Ukazuje to však, že Boží přijetí nelze zaměňovat s dodatečně přijatým viditelným znamením smlouvy. Bůh ospravedlňuje věřícího; náboženské označení zpětně nevytváří základ tohoto osvobozujícího výroku.
Kornélius nabízí zvlášť názorný případ. Petr zvěstuje odpuštění každému, kdo věří v Krista. Zatímco posluchači přijímají slovo, sestupuje na ně Duch svatý; poté Petr nařizuje křest vodou (Sk 10,43–48). Apoštol uznává Boží jednání, které se již uskutečnilo, a vede věřící k viditelné poslušnosti. Nerozhoduje podle vlastního uvážení o jejich přístupu ke Kristu. Zároveň zůstává křest závazný: předcházející dar milosti nečiní následnou poslušnost bezvýznamnou.
Nejsilnější námitka: Kristus bez svého těla?
Katolický či pravoslavný partner v rozhovoru může namítnout: „Odděluješ Krista od jeho církve. Hlava přece dává svůj život právě skrze své tělo. Kdo odmítá církev, nemůže současně přijímat Krista.“ Tato námitka zasahuje víru, která zásadně odmítá společenství, vyučování a každou duchovní odpovědnost. Křesťané se nemají uchylovat k vlastní podobě křesťanství bez vztahů.
Odpověď však závisí na tom, co se míní „církví“. Z příslušnosti každého vykoupeného ke Kristovu tělu ještě neplyne nezbytná podřízenost dnešní římské či určité pravoslavné jurisdikci. Bylo by navíc třeba ukázat, že Kristus svou církev v celé její plnosti uskutečňuje jedině v tomto společenství a že ustanovil jeho zvláštní nároky na pravomoc. Má-li její odmítnutí vylučovat ze spásy, musí být biblicky zdůvodněna i tato souvislost spolu s předpokládanými znalostmi a osobní odpovědností. Učitelská autorita nesmí tento rozhodující předpoklad prostě čerpat ze svého vlastního nároku.
Ani zprostředkování evangelia nedokazuje, že jeho zprostředkovatel výlučně disponuje spásou. Člověk může prostřednictvím chybujícího kazatele slyšet pravdivé poselství a uvěřit Kristu. Boží působení pak potvrzuje pravdu jeho evangelia; nepotvrzuje automaticky všechna učení a nároky kazatele na pravomoc či jeho organizace. Tentýž standard platí pro protestantské sbory.
Spása bez znalosti Krista?
Od otázky křesťanů mimo Řím je třeba odlišit otázku lidí, kteří Krista vůbec neznají. Katolické otevření v Lumen gentium 16 se odvolává na milost. Protestantská námitka by proto neměla tvrdit, že koncil výslovně učí vykoupení zcela bez Boží pomoci. Sporné spíše zůstává, zda upřímné náboženské hledání a poslušnost svědomí mohou sloužit jako dostatečný popis cesty ke spáse, dokud není uvedena víra v Krista.
Římanům 10,13–17 spojuje vzývání, víru, slyšení a zvěstování. U Kornélia vede Boží přízeň k setkání se zvěstováním Krista, nikoli k prohlášení, že jeho dosavadní zbožnost je činí zbytečným. Zjevené pověření proto zní seznamovat lidi s Kristem. O Božím soudu v každém jednotlivém neznámém případě nemáme úplné poznání. Z této omezenosti našeho poznání však nevzniká nové zaslíbení spásy, které Bůh nezjevil. Samotná nevědomost nezachraňuje.
Věroučný systém a jednotlivý člověk
Přátelský rozhovor nesmí zakrýt rozdíl v evangeliu. Trident sice prohlašuje první přijetí ospravedlnění za nezasloužené, ale skutkům ospravedlněného, umožněným milostí, připisuje skutečnou zásluhu věčného života. [6] Zde zastávané stanovisko Free Grace tomu odporuje: ospravedlnění a věčný život jsou věřícímu svobodně darovány. Posvěcení, věrné následování, Boží výchovu a odměnu je od nich třeba odlišovat. Římský věroučný systém zde proto není uznáván jako rovnocenná podoba biblického evangelia.
Soud o systému však není úplným seznamem jednotlivých lidí. Katolík může důvěřovat Kristu a jeho svobodně darované spáse, přestože dosud nerozpoznal rozpor s oficiálním učením. V rozhodujícím bodě pak věří v rozporu s tímto učením. I znovuzrozený člověk může být později sveden falešným učením; z toho automaticky neplyne, že nikdy nebyl spasen nebo že věčný život znovu ztratil. Stejně tak protestantské označení nikomu nezaručuje víru v Krista. Rozhodující je jeho evangelium, nikoli nálepka.
Rozhodující zpětná otázka
Ten, kdo varuje před hledáním spásy mimo své církevní společenství, by proto měl dostat konkrétní otázku: Jak je z apoštolského zjevení zdůvodněno, že právě vaše sporná církevní pravomoc je ustanovena Kristem, a za jakých předpokladů má její odmítnutí vylučovat ze spásy? Tato otázka nenahrazuje zkoumání učení a života církve. Odhaluje rozhodující měřítko: církev má zvěstovat Kristovo evangelium a poslouchat je; nesmí jeho zaslíbení rozšiřovat o nedoloženou podmínku spásy.
Prameny a doklady
Čísla v textu odkazují na konkrétní místa. Odkazovaná vydání jsou převážně v angličtině. Tento článek je překladem německého zpracování.
- Druhý vatikánský koncil: Lumen gentium — Č. 14–16. Oficiální německé znění; č. 14–16 a 25 o příslušnosti k církvi, ostatních křesťanech a lidech bez znalosti evangelia. Omezení jednotlivých výpovědí byla zkoumána v kontextu.↩ Zpět k místu v textu
- Druhý vatikánský koncil: Unitatis redintegratio — Č. 3. Oficiální německé znění; č. 3 o nedokonalém společenství pokřtěných křesťanů a spásném významu odloučených církví a společenství v rámci katolického sebepochopení.↩ Zpět k místu v textu
- Kongregace pro nauku víry: Dominus Iesus — Č. 16–17. Oficiální německé znění; č. 16–17 o jednotě a jedinečnosti církve, pravoslavných místních církvích a ostatních církevních společenstvích.↩ Zpět k místu v textu
- Ruská pravoslavná církev: Základní principy vztahu k nepravoslavným křesťanům — Oddíly 1.15–1.18. Oficiální ruské znění: Основные принципы отношения к инославию. Oddíl I, zvláště 1.15–1.18, o milosti a nedokonalém společenství mimo pravoslaví. Stanovisko této pravoslavné církve; nejde o paušální soud o všech pravoslavných hlasech.↩ Zpět k místu v textu
- Svatý synod Orthodox Church in America: O křesťanské jednotě a ekumenismu — I.C a III.A. Oficiální anglická encyklika synodu OCA; I.C a II.A o církevním nároku na pravdu, III.A o uznávání ostatních křesťanů. Je třeba dbát na její konkrétní církevní rozsah.↩ Zpět k místu v textu
- Tridentský koncil, zasedání VI (1547) — Zasedání VI, kapitoly 8 a 16. Dekret a kánony o ospravedlnění; anglický překlad↩ Zpět k místu v textu