Svoboda sloužit Bohu tělem i životem
Půst, prostý život a dobrovolné bezženství mohou být výrazem opravdového následování. Křesťanská svoboda nečiní taková cvičení podezřelými. Chrání však před ztotožňováním lidských pravidel s Božími přikázáními a před vytvářením obecného měřítka duchovní nadřazenosti ze zvláštních povolání. Rozhodující otázka proto zní: Slouží určité cvičení víře v Krista a lásce k bližnímu, nebo se stává dodatečnou podmínkou Božího přijetí a prostředkem k ovládání cizího svědomí?
1. Timoteovi 4: Nezavrhovat Boží dobré dary
Pavel v 1. Timoteovi 4,1–5 varuje před učeními, která zakazují manželství a požívání pokrmů, jež Bůh stvořil k vděčnému přijímání. Jeho zdůvodnění vychází z teologie stvoření: Boží dary jsou dobré. Zbožnost nevzniká tím, že je prohlásíme za zásadně nečisté. Text se tedy obrací proti náboženskému znehodnocování stvoření.
Přesto by bylo nesprávné ztotožnit každého neženatého kněze nebo každého postícího se člověka s těmito falešnými učiteli. Pavel sám doporučuje bezženství; Ježíš s půstem počítá. Dočasné odříkání nezavrhuje dobrý dar. Protestant proto musí zkoumat skutečné zdůvodnění: Je dar vděčně užíván, nebo se jej člověk dočasně zříká? Anebo je jeho dovolené užívání dodatečným náboženským požadavkem pokládáno za duchovně méněcenné? Nálepka toto zkoumání nenahrazuje.
Koloským 2: Tvrdost vůči tělu nevytváří svatost
Koloským 2,16–23 zakazuje odsuzovat křesťany kvůli pokrmům, nápojům a určitým dnům. Pavel staví Krista proti podřízenosti lidským nařízením. Přísná pravidla mohou působit moudře, pokorně a náročně, a přitom odvádět od hlavy, Krista. Vnější strádání proto není spolehlivým dokladem vnitřní obnovy.
Kontext zároveň brání pohodlnému nesprávnému výkladu. Koloským 3,5–14 zcela konkrétně požaduje odložit smilstvo, chamtivost, hněv a lež a obléci soucit, trpělivost a lásku. Alternativou k falešné askezi není život bez sebeovládání. Je jí život určovaný Kristem, jehož opravdovost se projevuje poslušností jeho slova. Kdo se přísně postí a pohrdá druhými, minul cíl; stejně tak ten, kdo svou svobodou odmítá každé napomenutí.
Půst je biblický – určitý postní kalendář je další otázkou
V Matoušovi 6,16–18 Ježíš učí postit se bez veřejného předvádění. Ve Skutcích 13,1–3 doprovází společný půst modlitbu a vyslání Barnabáše a Saula. Půst tedy může být smysluplný osobně i společně. Písmo tím však automaticky nedává každému později vytvořenému zákazu pokrmů a kalendáři tutéž závaznost.
Již Didaché předepisuje půst ve středu a v pátek. To je skutečný raný doklad, který by neměl být odmítán jako středověký vynález. Historická existence pravidla však ještě neodpovídá na otázku, zda všechny křesťany nezměnitelně zavazuje z moci apoštolské pravomoci. K tomu by musela být jeho autorita dodatečně zdůvodněna. [1]
Poctivě číst pravoslavné a katolické učení o půstu
Pravoslavný úvod OCA výslovně popírá, že by hlad činil zadost za naše hříchy. V této věci odkazuje na Kristův kříž a popisuje půst jako pomoc, aby darované vykoupení přinášelo v životě ovoce. Jeho praktický výklad obsahuje pevná postní období, zohledňuje však osobní okolnosti a varuje před malicherným zákonictvím. Poctivá kritika z toho nesmí činit vyznání sebevykoupení. [2] [3]
Také katolické kanonické právo rozlišuje obecnou výzvu k pokání od konkrétních ustanovení. Určuje kající dny a postní povinnosti, za určitých předpokladů však dovoluje dispenze a ponechává biskupským konferencím podrobnější stanovení i náhradní formy. Zde skutečně jde o církevně závaznou disciplínu, zároveň však o proměnlivé předpisy. Protestantská zpětná otázka se týká pravomoci a hranice této závaznosti, nikoli vymyšleného katolického tvrzení, že maso je samo o sobě zlé. [4]
Římanům 14: Ohleduplnost bez vlády nad svědomím
Římanům 14,1–6 oslovuje obě strany: kdo jí, nemá pohrdat tím, kdo se zdržuje; kdo se zdržuje, nemá odsuzovat toho, kdo jí. Oba mohou děkovat Bohu. Jistota, že Bůh přijal druhého, omezuje náš nárok hodnotit jej podle našich stravovacích pravidel. Osobní přesvědčení přísnějšího křesťana se tím nestává zákonem pro všechny.
Podle Římanům 14,13–23 se však svoboda nesmí uplatňovat bez lásky. Křesťané nemají nikoho nutit k jednání proti vlastnímu svědomí. Ohleduplnost může vyžadovat dobrovolné odříkání. Svědomí přitom není neomylné: má se učit z Božího slova. Slabšího lze chránit, aniž by se jeho obava stala trvalou vládnoucí normou nad sborem. Toto rozlišení chrání před povýšeností i před náboženským nátlakem.
1. Korintským 7: Bezženství jako dar a rada
Pavel oceňuje bezženství a uvádí jeho přednosti pro nerozdělenou službu. Poukazuje však také na různé dary, nynější tíseň a osobní okolnosti. Kdo vstupuje do manželství, nehřeší; kdo se nedokáže ovládat, má vstoupit do manželství. I dočasná manželská zdrženlivost vyžaduje vzájemný souhlas. Jeho rada má pomáhat, nikoli nasazovat smyčku (1. Korintským 7,5–9.25–35).
Nesmějí se zamlčet ani jeho výpovědi, že zůstat bez manželství je lepší a šťastnější (1. Korintským 7,38–40). Platí v rámci těchto podmínek. Doporučení týkající se zvláštních možností služby automaticky nezakládá povinnost pro každého způsobilého vedoucího sboru. Matouš 19,11–12 rovněž spojuje zřeknutí se manželství s daným uschopněním. Dobrovolné bezženství si proto zaslouží ocenění; nemusí být ani všem předepsáno, ani litováno jako neúplný život.
Ani mnišství nelze paušálně ztotožnit s pohrdáním stvořením. OCA je popisuje jako zvláštní osobní povolání a výslovně nikoli jako nezbytný znak křesťanského života. Modlitba a prostý společný život mohou být hodnotné. Vstup do kláštera však sám o sobě nečiní člověka světějším než věrná služba v rodině a zaměstnání. Tvrzení o historickém původu potřebují konkrétní doklady; pouhá podobnost jednotlivých forem odříkání s jinými náboženstvími nedokazuje závislost. [5]
Co katolická církev učí o celibátu
Výpověď „Katoličtí kněží nesmějí být nikdy ženatí“ je nesprávná. Katechismus popisuje celibát jako běžnou podmínku přijetí ke svěcené službě v latinské církvi s výjimkou trvalých jáhnů. Zároveň uznává ženaté kněze východních církví. Svěcení ženatých mužů je třeba odlišovat od uzavření manželství po svěcení. [6]
Druhý vatikánský koncil výslovně uvádí, že bezženství není vyžadováno samotnou podstatou kněžství. Oceňuje ženaté východní kněze, a přesto potvrzuje latinský celibátní řád. Spor se tedy týká disciplinární podmínky přijetí, nikoli tvrzení, že ženatý muž ze své podstaty nikdy nemůže být knězem. [7]
Trident naproti tomu na zasedání 24 v kánonu 9 hájí závaznost předpisu spojeného se svěcením a slavnostního slibu čistoty; kánon 10 potvrzuje přednost panenství či bezženství před manželstvím. Tentýž koncil přitom řadí manželství mezi svátosti. Nelze z toho odvozovat obecné katolické pohrdání manželstvím. Protestanti mohou uznat skutečné přednosti služby bez manželství a přesto se ptát, zda obecné vyšší hodnocení a závazná překážka přijetí dostatečně zachovávají osobní dar a otevřenou radu apoštola. [8]
Ženatí vedoucí sborů jsou apoštolsky doloženi
1. Timoteovi 3,2–5 předpokládá, že dohlížitel může být ženatý a mít děti; vedení jeho domácnosti je dokonce oblastí prověřování. To nutně nevyžaduje, aby každý vedoucí vstoupil do manželství. Vylučuje to však tvrzení, že manželství a duchovní vedení jsou zásadně neslučitelné. 1. Korintským 9,5 uvádí právo brát s sebou věřící manželku a odkazuje na ostatní apoštoly a Kéfu.
Pravoslavná praxe tomu odpovídajícím způsobem dovoluje světit ženaté muže na kněze a jáhny. Odlišuje to od pozdějšího sňatku po svěcení a biskupy vybírá z neženatých či ovdovělých mužů. OCA tyto rozdíly výslovně popisuje. Západní kritiku celibátu proto nelze beze změny přenášet na všechny pravoslavné úřady. [9]
Nesmí snad církev vytvářet závazný řád?
Nejsilnější námitka zní: Nikdo nemá nárok na ordinaci; sbory smějí zkoumat předpoklady a dávat společným cvičením určitou podobu. To je správné. 1. Korintským 14,40 požaduje řád a 1. Petrův 5,1–5 spojuje odpovědné vedení s podřízeností. Společný čas modlitby ještě není zákonictvím. I dobrovolně přijaté závazky je nutné brát vážně.
Pravomoc zkoumat však není neomezenou mocí. Lidská ustanovení zůstávají vázána Božím slovem. Paušální vyloučení ženatých mužů, kteří splňují biblické předpoklady, potřebuje vzhledem k apoštolským příkladům více než odkaz na rozhodovací pravomoc církve. Stejně tak je třeba postní pravidlo posuzovat podle toho, zda slouží jako užitečné společné cvičení, nebo odsuzuje Bohem přijatého křesťana kvůli pokrmu, který je sám o sobě dovolený. Tvrzení o duchovní autoritě tuto věcnou otázku ještě nezodpovídá.
Kalendář a podoba chleba: Které rozdíly skutečně rozdělují?
Spor o sváteční dny nebo kvašený a nekvašený chléb při večeři Páně může být spojen se závažnými odsudky. Než se z něj vyvodí soud o celých církvích, je třeba zkoumat znění, původ, rozsah platnosti a skutečnou recepci uváděného dokumentu. Odsouzení reprodukované v polemickém spise samo o sobě nedokazuje ani závaznost pro celou církev, ani věčné zatracení každého křesťana s odlišnou praxí.
Oficiální učební příručka OCA popisuje obce se starým i novým kalendářem uvnitř téhož společenství OCA. Přitom odlišuje kalendář pevných svátků od výpočtu velikonočního okruhu. Z toho neplyne, že každá obec může jednat libovolně. Vyvrací to však paušální tvrzení, že různé kalendáře v pravoslaví nutně znamenají ztrátu církevního společenství. [10]
Přesnost je nutná i u podoby chleba. Florentský dekret o sjednocení ze dne 6. července 1439 uznává eucharistii s kvašeným i nekvašeným pšeničným chlebem a požaduje, aby kněží následovali příslušný východní či západní zvyk. Text dokládá katolické uznání obou podob; nesmí být vydáván za důkaz dnes obecně přijímané pravoslavné shody. [11]
Liturgický řád a podmínku spásy je tedy třeba rozlišovat. Římanům 14 a Koloským 2 neřeší každou historickou otázku večeře Páně. Vyžadují však zdůvodnění, než budou křesťané odsuzováni kvůli vnějším pravidlům o pokrmech či kalendáři. Otázka zůstává: Jaký obsah apoštolského učení by právě tato odlišná praxe skutečně popírala?
Duchovní cvičení na základě darované milosti
Podle Efezským 2,8–10 je spása Božím darem přijímaným skrze víru; dobré skutky patří k následnému životu s Kristem. Modlitba, odříkání a sebeovládání jsou závažnými úkoly následování. Nezískávají však osvobozující výrok ani nedoplňují Kristovo dostatečné dílo. Posvěcení, otcovskou kázeň a odměnu je třeba odlišovat od získání věčného života.
Zpětná otázka platí pro všechna vyznání: Které apoštolské přikázání činí právě toto konkrétní pravidlo závazným pro svědomí? A uplatňuje se tentýž standard také na vlastní sbor? Protestantští křesťané musí stejně zkoumat předpisy odívání, zákazy volnočasových činností či očekávání ohledně rodinného stavu. Svoboda pod Kristem se osvědčuje tím, že bereme vážně jeho přikázání, vděčně přijímáme jeho dobré dary a neukládáme si navzájem další podmínky spásy.
Prameny a doklady
Čísla v textu odkazují na konkrétní místa. Odkazovaná vydání jsou převážně v angličtině. Tento článek je překladem německého zpracování.
- Didaché — Kapitoly 7–8, zvláště 8. Raně křesťanský církevní řád v anglickém překladu; kapitola 8 o půstu a modlitbě, 9–10 o večeři a 14 o nedělním shromažďování. Historickou obětní terminologii je třeba odlišovat od pozdějších dogmatických upřesnění.↩ Zpět k místu v textu
- Orthodox Church in America: Půst — Odstavce o účelu půstu, zadostiučinění za hříchy a ovoci půstu. Pravoslavná katechetická sebeprezentace účelu půstu; popírá, že by hlad činil zadost za hříchy.↩ Zpět k místu v textu
- Orthodox Church in America: Postní období a období bez půstu v církvi — Oddíly o výjimkách a zákonictví. Oficiální praktický výklad s postními pravidly, výjimkami a výslovným varováním před zákonictvím; uvádí regionální rozdíly.↩ Zpět k místu v textu
- Kodex kanonického práva: Posvátné doby a kající dny — Kán. 1245 a 1249–1253. Oficiální katolický právní text; kán. 1245 a 1249–1253. Společná disciplína, dispenze a pravomoci biskupských konferencí.↩ Zpět k místu v textu
- Orthodox Church in America: Mnišství — Úvod a odstavce o osobním povolání. Pravoslavná katechetická sebeprezentace; zvláštní osobní povolání, nikoli nezbytný předpoklad křesťanského života.↩ Zpět k místu v textu
- Katechismus katolické církve: Přijetí svátosti svěcení — Č. 1579–1580. Oficiální výklad katolického učení, č. 1579–1580; je třeba rozlišovat latinskou a východní disciplínu.↩ Zpět k místu v textu
- Druhý vatikánský koncil: Presbyterorum ordinis — Č. 16. Dekret o službě a životě kněží (1965), č. 16; celibát není vyžadován podstatou kněžství, latinská disciplína je však potvrzena.↩ Zpět k místu v textu
- Tridentský koncil, zasedání XXIV (1563) — Zasedání XXIV, kánony 1, 9–10. Učení o svátosti manželství a kánony 1, 9–10; primární text v anglickém překladu.↩ Zpět k místu v textu
- Orthodox Church in America: Svěcení — Oddíly o biskupech, kněžích a jáhnech. Pravoslavná katechetická sebeprezentace; oddíly o biskupech, ženatých kněžích a jáhnech.↩ Zpět k místu v textu
- Orthodox Church in America: Základní pravoslavná křesťanská přesvědčení (2023) — Kapitola 4, tištěné strany 61–62; strany PDF 77–78. Oficiální učební příručka, verze 1.1; kapitola 4, tištěné strany 61–62 (strany PDF 77–78). Obce se starým i novým kalendářem uvnitř OCA a rozlišení pevných svátků a velikonočního okruhu.↩ Zpět k místu v textu
- Florentský koncil: Dekret o sjednocení z 6. července 1439 — Zasedání 6, definice z 6. července 1439, oddíl o kvašeném a nekvašeném pšeničném chlebu. Primární text v anglickém překladu, zasedání 6; uznání kvašeného i nekvašeného pšeničného chleba při zachování příslušného zvyku. Není dokladem dnešní všeobecné pravoslavné shody.↩ Zpět k místu v textu