Používal Ježíš Septuagintu, a potvrdil tím celý její soubor knih? Postavil Trident latinskou Vulgátu nad hebrejské a řecké texty? Takové otázky se dotýkají skutečných rozdílů mezi protestanty, katolíky a pravoslavnými. Nelze je však zodpovědět, dokud mají „Bible“, „kánon“, „text“ a „překlad“ znamenat totéž. Překlad může spolehlivě zprostředkovávat Boží slovo, aniž by byl každý jeho výraz přímo inspirovaný. A použití řeckého znění žalmu ještě nerozhoduje o každé další knize pozdějšího řeckého biblického rukopisu.
Tři otázky, které je třeba rozlišovat
Otázka kánonu zní: Které spisy jsou vdechnuty Bohem, a proto závazné? Otázka textu zní: Jaké znění patří k určitému spisu? Otázka překladu zní: Jak toto znění srozumitelně vyjádříme v jiném jazyce? K tomu přistupuje výklad: Co daná slova znamenají v souvislostech?
Tyto otázky spolu souvisejí, ale neřeší jedna druhou. Dvě církve mohou uznávat list Židům, a přesto různě hodnotit některé variantní čtení. Dva překlady téhož textu mohou používat odlišné formulace, aniž by si věcně odporovaly. Naopak zařazení díla do rukopisu zprvu dokládá jeho předávání v této sbírce. Zda mu písař nebo církev, která rukopis používala, přisuzovali stejnou váhu jako evangeliím, vyžaduje další doklady. I moderní svazek Septuaginty je vědeckou sbírkou textů, nikoli dodatečně objeveným seznamem knih Ježíšovy Bible.
Co protestanti míní původním textem
Protestantským východiskem je Boží zjevení, které samo dosvědčuje svou autoritu. Písmo nezískává autoritu církevním schválením ani rozhodnutím vědecké komise. Westminsterské vyznání proto spojuje původní jazyky s konečnou písemnou odvolací instancí a zároveň požaduje překlady pro všechny národy. [1]
„Původní text“ přitom označuje znění, které dali bibličtí autoři: ve Starém zákoně převážně hebrejské, vedle toho aramejské, v Novém zákoně řecké. Neznamená to, že dnes vytištěné vydání rozhodlo na každém místě neomylně. Opisování, překládání a vydávání jsou odlišné činnosti. Porovnávání rukopisů slouží předávanému slovu; neuděluje mu božskou autoritu. Také starý překlad může pomoci rozpoznat starší hebrejské čtení. „Zpět k původnímu textu“ proto neznamená ani „každý hebrejský rukopis má vždy pravdu“, ani „řecké překlady jsou bezcenné“.
Septuaginta není jediná neměnná kniha
Septuaginta, zkráceně LXX, je pro porozumění prvním křesťanům nepostradatelná. Její řecké formulace ovlivňují četné novozákonní citace Písma. Její vznik však probíhal delší dobu. Také později byly texty přepracovávány. Göttingenský projekt Septuaginty proto popisuje svůj úkol jako rekonstrukci nejstarších dosažitelných řeckých textových podob při současném dokumentování jejich dalšího předávání. [2]
Rozdíly se netýkají pouze pravopisu. U Daniela uvádí vědecký překlad NETS dvě staré řecké podoby: takzvanou Old Greek a verzi obvykle připisovanou Theodotiónovi. Jeho úvod varuje před vysvětlováním jejich vztahu všude podle stejného vzorce. [3]
Paušální věty jako „Ježíš používal přesně tuto Septuagintu“ jsou proto historicky příliš zjednodušující. Nestačí ani stavět proti sobě údajně všude jednotný větší alexandrijský a všude jednotný menší palestinský kánon. Které knihy určitá židovská nebo křesťanská obec v určité době uznávala, je třeba zkoumat na jejích svědectvích. Jazyk spisu nerozhoduje o jeho inspiraci.
Zkušební případ: Uši, nebo tělo?
Žalm 40,7 hovoří v hebrejském textu o uších, které Bůh modlícímu se člověku připravil, případně „vykopal“. Židům 10,5 naopak hovoří o připraveném těle. V řeckém číslování žalmů je výchozím místem Žalm 39,7; anglické Bible často číslují Žalm 40,6. Již při porovnávání musí souhlasit číslování veršů.
Vysvětlení „list Židům se řídí Septuagintou“ zde potřebuje upřesnění. Významné řecké rukopisy žalmů mají „tělo“. Rahlfs naopak ve svém kritickém vydání žalmů tiskne „uši“; toto rozhodnutí následuje také NETS. O vzniku a původní podobě těchto čtení se diskutuje. Vytištěný kritický text nelze ztotožňovat se skutečně dochovanými rukopisy. [4] [5]
Teologicky je důležitá společná souvislost: Bůh požaduje poslušného člověka, nikoli pouze vnější oběti. Židům 10,5–10 to vztahuje na Krista a odevzdání jeho těla. Jako inspirovaný novozákonní text má toto tvrzení vlastní závaznost. Nevyplývá z něj ani svolení k libovolným změnám Písma, ani neomylnost každého dalšího čtení nebo každé další knihy řecké sbírky.
Jeroným: Církevní užívání a zkoumání textu
Jeroným v předmluvě k Danielovi uvádí, že církve četly Theodotiónovu verzi místo staršího řeckého překladu. Výslovně říká, že historický důvod nezná; jeho vlastní domněnky nelze zaměňovat za spolehlivě doložené dějiny vzniku. Navíc upozorňuje, že Zuzana, zpěv tří mládenců i Bél a drak v hebrejském Danielovi chybějí. Tyto části přesto předává, ale označuje je kritickými značkami. [6]
To není úplný důkaz protestantského kánonu. Jiní církevní otcové hodnotili takové spisy jinak. Ukazuje to však, že se již ve staré církvi setkávaly církevní užívání, porovnávání překladů a rozlišování v souboru knih. Pouhé zařazení textu Jeronýmem proto nedokazuje, že každou zařazenou pasáž bez výhrad hodnotil stejně.
Co Trident prohlásil o Vulgátě
Čtvrté zasedání tridentského koncilu obsahuje dvě odlišná rozhodnutí. Dekret o kánonu jmenuje uznávané knihy se všemi jejich částmi a odkazuje přitom na církevní užívání a starou latinskou Vulgátu. Výslovně mezi ně patří také knihy jako Tóbit, Júdit a knihy Makabejské. Následující dekret určuje Vulgátu mezi tehdy rozšířenými latinskými vydáními za směrodatnou podobu pro veřejné přednášky, disputace, kázání a výklady. [7]
Protestanti nesouhlasí se závazným stanovením rozšířeného kánonu a s nárokovaným církevním rozhodovacím měřítkem. Ze slova „autentická“ bychom však neměli bez přezkoumání dělat tvrzení, že každý latinský výraz představuje novou inspiraci nebo musí být z textověkritického hlediska vždy upřednostněn před hebrejštinou a řečtinou. K tomu je nutné vyslechnout také katolické vysvětlení tohoto nároku.
Katolické upřesnění patří k poctivé kritice
Pius XII. v Divino afflante Spiritu vysvětluje, že původní text napsaný inspirovanými autory má větší váhu než i ten nejlepší překlad. Zvláštní autenticitu Vulgáty chápe především právně, nikoli textověkriticky: Týká se jejího veřejného užívání v latinské církvi. Přitom tvrdí její spolehlivost v otázkách víry a mravů v tom smyslu, v jakém jí církev rozumí. Současně podporuje textovou kritiku a překlady přímo z původních textů. [8]
Také Dei Verbum 22 ctí Septuagintu a Vulgátu a požaduje vhodné překlady zejména z původních textů. [9] Skutečný spor proto nezní: „Protestanti smějí číst hebrejsky, katolíci musí hájit každou chybu latinského překladu.“ Týká se rozsahu a zdůvodnění církevní učitelské pravomoci. Uznání tohoto rozlišení neznamená souhlas s celkovým katolickým modelem.
Nejsilnější námitka: Kdo rozhoduje bez církve?
Vážná katolická nebo pravoslavná námitka zní: Bible k nám přichází prostřednictvím společenství, rukopisů a vykladačů. Smí-li každý čtenář posuzovat překlady a soubory knih, hrozí libovůle a trvale nejistý text. Není Duchem vedená církev nezbytným prostředím, v němž Písmo spolehlivě přijímáme?
Protestantská odpověď toto historické zprostředkování nepopírá. Učitelé, sbory a překladatelé konají skutečnou službu; každý křesťan nemusí osobně zkoumat každý rukopis. Zprostředkování a konečná autorita jsou však různá tvrzení. To, že církev uchovává texty, ještě nedokazuje, že Bůh zaručuje každé její pozdější rozhodnutí o kánonu nebo překladu. Takovou záruku by bylo nutné pro příslušný nárok zdůvodnit. Naopak omylnost lidského poznání již sama logicky nevyvrací možné Boží uchování.
Naším měřítkem zůstává Písmo, které samo dosvědčuje svou autoritu. U kánonu rozlišujeme pevné jádro a méně jistě rozpoznatelné okraje. To znamená rozdílnou jistotu poznání, nikoli rozdílný stupeň inspirace: Co Bůh vdechl, je stejnou měrou jeho slovem. Méně jisté okrajové texty nesmějí převracet jasnější apoštolské učení ani samy zakládat nové dalekosáhlé nauky. Toto odstupňování nedává oprávnění libovolně vyřazovat nepohodlná biblická místa. Vyžaduje přezkoumatelné důvody a vázanost na to, co již bylo bezpečně poznáno.
Otázka zní: Která konkrétní textová podoba a které konkrétní rozhodnutí mají být neomylné a čím je právě tento nárok zdůvodněn? Poukaz na živé předávání tuto přesnější otázku ještě nezodpovídá. Zaslouží si zkoumání, nikoli automatické ztotožnění s Boží vlastní řečí.
Jak mohou křesťané zacházet s překlady
Dobrý překlad lze číst s důvěrou. Věrným překladem se Boží slovo nestává pouhým lidským míněním. U sporné formulace pomáhá souvislost, další spolehlivé překlady a zdůvodněné odkazy na výchozí text. Poznámka s jiným čtením je především poctivou informací, nikoli důkazem zhroucení biblické autority.
Právě v konfesních sporech bychom měli používat stejné měřítko: Oblíbený protestantský překlad se nestává neomylným silou zvyku; starý církevní překlad se nestává bezcenným kvůli svému stáří. Septuaginta si zaslouží pečlivé studium, Vulgáta historickou a jazykovou pozornost. Obě mají pomáhat slyšet Boží dané slovo. Jednotlivé překladatelské rozhodnutí nemůže ani prokázat celý katolický nebo pravoslavný kánon, ani vyvrátit celé příslušné chápání církve.
Prameny a doklady
Čísla v textu odkazují na konkrétní místa. Odkazovaná vydání jsou převážně v angličtině. Tento článek je překladem německého zpracování.
- Westminsterské vyznání — I,4–5.8. Reformační konfesní pramen; text na stránkách Orthodox Presbyterian Church↩ Zpět k místu v textu
- Göttingenský projekt Septuaginty: Popis projektu — Popis projektu a pracovní postup. Sebeprezentace edičního projektu Akademie věd; vysvětluje vznik, recenze a rekonstrukci řeckých textových podob. Nejde o církevní rozhodnutí o kánonu.↩ Zpět k místu v textu
- R. Timothy McLay: Daniel, v A New English Translation of the Septuagint — Úvod: „The Two Greek Versions“. Vědecký překlad obou řeckých podob Daniela. Úvod k Old Greek a Theodotiónovi na prvních třech stranách PDF; vztah obou verzí není všude stejný.↩ Zpět k místu v textu
- Martin Karrer / Wolfgang Kraus: Rozsah a text Septuaginty (2008) — S. 47–48. Původní příspěvek vydavatelů Septuaginta Deutsch v Die Septuaginta – Texte, Kontexte, Lebenswelten, s. 8–63; zejména s. 47–48 o odlišném stavu Žalmu 39,7 v rukopisech a kritickém vydání. Vědecké zkoumání, nikoli primární církevní rozhodnutí.↩ Zpět k místu v textu
- Albert Pietersma: Žalmy, v A New English Translation of the Septuagint — Žalm 39,7 a úvod k textovému základu. Vědecký překlad řeckého žaltáře: Žalm 39,7 uvádí podle Rahlfse „ears“ (uši). Úvod vysvětluje textový základ a redakční rozhodnutí; nejde o čtení všech řeckých rukopisů.↩ Zpět k místu v textu
- Jeroným: Předmluva k překladu knihy Daniel — Začátek a oddíl o dodatcích k Danielovi. Patristický primární pramen; anglický překlad Kevina P. Edgecomba. Dosvědčuje Theodotiónovu verzi v církevním užívání a kritické označování dodatků chybějících v hebrejském Danielovi.↩ Zpět k místu v textu
- Tridentský koncil, zasedání IV (1546) — Dekret o kánonu a dekret o vydávání a užívání posvátných knih. Dekret o kanonických Písmech; anglický překlad na Papal Encyclicals↩ Zpět k místu v textu
- Pius XII.: Divino afflante Spiritu (1943) — 16–22. Oficiální encyklika, zejména č. 16–22: přednost původního textu, textová kritika a převážně právní autenticita Vulgáty.↩ Zpět k místu v textu
- Druhý vatikánský koncil, Dei Verbum (1965) — 22. Oficiální dogmatická konstituce o Božím zjevení↩ Zpět k místu v textu