Přejít k obsahu

Kánon a Bible

Kánon a apokryfy: Co skutečně dosvědčuje raná církev

Ani představa nepřerušené rané jednoty, ani katolické Bible vymyšlené teprve roku 1546 neobstojí při zkoumání pramenů. Skutečné dějiny jsou poučnější.

CHRISTOlogisch · Doba čtení: 6 min. · Stav pramenů k 16.11.2026

V tomto článku
  1. Kterými tvrzeními bychom debatu neměli vést
  2. Atanáš: silný, ale nepohodlně přesný svědek
  3. Jeroným a Augustin nestojí jednoduše na stejné straně
  4. Co dokazuje řecký biblický rukopis
  5. Co rozhodl Trident – a co z toho neplyne
  6. Proč jednoduše nepřevzít „židovský kánon“?
  7. I novozákonní okrajové otázky byly skutečně sporné
  8. Poctivá historická bilance
  9. Prameny a doklady

Kterými tvrzeními bychom debatu neměli vést

„Církev vybrala Bibli na Nicejském koncilu“ je oblíbené vyprávění, pro něž dochovaná usnesení koncilu z roku 325 žádné takové rozhodnutí o kánonu neposkytují. Stejně zavádějící je protestantské tvrzení, že Řím objevil deuterokanonické knihy až roku 1546 nebo s nimi tehdy vůbec poprvé zacházel jako s Písmem. V křesťanských obcích se četly dávno předtím a významní autoři je používali jako Písmo. Otázkou není, zda existovalo rané užívání, nýbrž jaké postavení mu v jednotlivých případech náleželo a zda v tom panovala shoda.

I tvrzení „Luther vyhodil z Bible sedm knih“ stírá rozdíly mezi několika ději: Pochybnosti o kanoničnosti, zařazení do samostatného oddílu, překlad, tisk a úplné odstranění jsou různé věci. Kdo vznáší obvinění, musí uvést konkrétní vydání a konkrétní změnu. Konfesní titulek nenahradí dějiny knihy.

Atanáš: silný, ale nepohodlně přesný svědek

Ve 39. velikonočním listu z roku 367 uvádí Atanáš 27 knih dnešního Nového zákona. Ve Starém zákoně však jeho výčet neodpovídá jednoduše ani dnešnímu protestantskému, ani dnešnímu římskokatolickému seznamu: Báruka a list spojuje s Jeremjášem; Ester stojí mezi knihami doporučenými ke čtení, nikoli mezi těmi, které počítá jako kanonické. Moudrost, Sírachovec, Júdit a Tóbit rovněž patří do samostatné kategorie četby. [1]

Toto zjištění vyvrací tvrzení o všude totožném raném seznamu. Nedělá však z Atanáše moderního protestanta. Kdo jej uvádí jako svědka novozákonního kánonu a zamlčuje jeho odlišné starozákonní zařazení, pracuje výběrově. Síla argumentu spočívá v prokázaném rozlišování, nikoli ve vymyšlené úplné shodě.

Jeroným a Augustin nestojí jednoduše na stejné straně

Jeroným se v předmluvě ke knihám Samuelovým a Královským orientuje podle hebrejského souboru. V předmluvě k šalomounským knihám rozlišuje církevní četbu k duchovnímu povzbuzení od spisů, které se mají používat ke zdůvodňování církevního učení. Je třeba zohlednit i jeho překladatelskou práci a některé další výroky; pouhé zařazení knihy do rozsáhlého biblického souboru toto výslovně formulované rozlišení neodstraňuje. [2]

Augustin naproti tomu v De doctrina christiana II,8 uvádí širší starozákonní soubor a při uznávání knih zohledňuje jejich přijetí církví. Jeho svědectví je třeba v katolické argumentaci brát vážně. Současně dokazuje, že historický spor nelze rozhodnout jediným církevním otcem. [3]

Protestantský závěr nezní: Každý raný otec smýšlel jako my. Zní: Paušální odkaz na odedávna všude jednoznačný konsenzus zamlčuje skutečné rozdíly mezi významnými křesťanskými svědky. Kdo chce z pozdějšího konsenzu vyvodit nepřerušenou totožnost všech dřívějších úsudků, musí tyto rozdíly vysvětlit.

Co dokazuje řecký biblický rukopis

„Apoštolové používali Septuagintu“ neřeší otázku kánonu jediným slovem. Septuaginta označuje řeckou tradici se složitými dějinami textu, nikoli automaticky jediný, všude stejně svázaný exemplář s pevným úplným obsahem. Užívání řeckého překladu určité knihy dokazuje především užívání tohoto textu. Nepřiznává bez dalšího stejný kanonický status každému jinému textu, který se později nachází v témže rukopisu.

Stejně tak pouhá literární narážka ještě nedokazuje inspiraci. Nový zákon může přebírat mimobiblické formulace, aniž by kanonizoval celé dílo, z něhož pocházejí. Naopak nepřítomnost výslovného novozákonního citátu není dostatečným důvodem k odmítnutí starozákonní knihy. Rozhodující je souhra uznání, původu a souvislosti zjevení, nikoli mechanické počítání.

Co rozhodl Trident – a co z toho neplyne

Tridentský koncil předložil 8. dubna 1546 závazný seznam a výslovně do něj zahrnul sporné knihy a přijaté části knih. Dokument si činí nárok na uchování předané pravdy, nikoli na vynalezení nové inspirace. [4]

Pozdější závazné usnesení může uvnitř určitého společenství rozhodnout existující spornou otázku. Samo o sobě však nedokazuje, že dřívější křesťanští svědkové vždy zastávali stejný seznam. A svou vlastní neomylnost nedokazuje jen tím, že odsuzuje nesouhlasné úsudky. Zde je třeba oddělit historickou otázku od otázky církevní pravomoci.

Proč jednoduše nepřevzít „židovský kánon“?

Židovský soubor předávaných Písem představuje významné svědectví o starozákonních spisech, které Ježíš a apoštolové předpokládají jako Boží slovo. Přesto by protestant neměl tvrdit, že rabínská rozhodnutí z doby po Kristu jsou neomylným soudem nad křesťanskou vírou. Odvolání na židovskou tradici je argumentem svědectví, nikoli předáním nejvyšší duchovní autority. I představa jediného židovského koncilu, který všechny otázky naráz definitivně vyřešil, potřebuje více dokladů než oblíbený odkaz na „Jamnii“.

Pro praktické utváření učení platí: Nejasné okrajové otázky se nesmějí stát pákou k přepisování jasných výroků novozákonního evangelia. Kdo chce například z 2. Makabejské 12 vyvodit úplný systém očistce, musí vedle otázky kánonu také ukázat, že právě tento systém je v textu obsažen. Pouhé uznání knihy ještě neřeší její výklad.

I novozákonní okrajové otázky byly skutečně sporné

Eusebios ve svých Církevních dějinách rozlišuje uznávané spisy od těch, které byly sporné, ale mnohým známé. Mezi druhé řadí Jakuba, Judu, Druhý Petrův i Druhý a Třetí Janův list. O Zjevení pojednává s výslovnou výhradou. Jeho kategorie jsou přesnější než prostý protiklad „všude kanonické“ nebo „všude odmítané“. [5]

Cyril Jeruzalémský ve své čtvrté katechezi uvádí církví zprostředkovaný seznam knih. Zahrnuje Báruka u Jeremjáše; Janovo Zjevení v jeho novozákonním výčtu chybí. Tentýž učitel předtím požaduje, aby bylo podle Písma zkoumáno i jeho vlastní vyučování. To je důležitá souvislost: církevní zprostředkování a závazek učit podle Písma vystupují společně. Cyril tím neučí ani prostě náš dnešní protestantský kánon, ani všechny pozdější protestantské výpovědi o autoritě. [6]

Tato svědectví nesmějí být používána proti pevnému společnému souboru knih. Spíše ukazují, proč je třeba odlišovat historický úsudek o uznání od božské vlastnosti knihy. Inspirovaná kniha se dočasnými pochybnostmi nestává méně inspirovanou; lidská poznatelnost přesto může být různá. Naopak vysoké postavení církevního otce nestačí k tomu, aby každé jeho vymezení hranic bylo neomylné. Kdo tvrdí ranou všeobecnou shodu, musí vysvětlit uvedené odchylky. Kdo z nich vyvozuje nemožnost jakéhokoli spolehlivého poznání kánonu, rovněž jde dále, než prameny dovolují.

Poctivá historická bilance

Raná církev dosvědčuje velmi pevný společný soubor i skutečné spory na okrajích. Katoličtí apologeté mohou uvádět své rané svědky; protestantští apologeté si nemusejí nechat odlišné svědky odstranit pouhým vymezením pojmů. Věcná zpětná otázka zní: Tvrdíme zde rané užívání, regionální uznání, široké přijetí, nebo všeobecný neomylný konsenzus? Tyto čtyři výroky nejsou zaměnitelné.

Prameny a doklady

Čísla v textu odkazují na konkrétní místa. Odkazovaná vydání jsou převážně v angličtině. Tento článek je překladem německého zpracování.

  1. Atanáš, 39. velikonoční list (367) — §§4–7. Patristický primární pramen v anglickém překladu; §§4–7↩ Zpět k místu v textu
  2. Jeroným: Předmluvy k Vulgátě — Předmluvy ke knihám Samuelovým/Královským a k šalomounským knihám. Patristické primární prameny; předmluvy ke knihám Samuelovým/Královským a k šalomounským knihám↩ Zpět k místu v textu
  3. Augustin, De doctrina christiana, kniha II — II,8,12–13. Patristický primární pramen v anglickém překladu↩ Zpět k místu v textu
  4. Tridentský koncil, zasedání IV (1546) — Čtvrté zasedání, dekret o kanonických Písmech. Dekret o kanonických Písmech; anglický překlad na Papal Encyclicals↩ Zpět k místu v textu
  5. Eusebios, Církevní dějiny III,25 — III,25,1–7. Primární text v anglickém překladu; III,25 rozlišuje uznávané, sporné a odmítané spisy. Zpráva o recepci, nikoli odstupňování božské inspirace.↩ Zpět k místu v textu
  6. Cyril Jeruzalémský, Katecheze IV — IV,17; IV,33–36. Primární text v anglickém překladu; IV,17 o zkoumání podle Písma, IV,33–36 o seznamu knih předaném církví. Báruk je zahrnut, Janovo Zjevení chybí.↩ Zpět k místu v textu
Všechny prameny a poznámky ke způsobu práce

Německé původní znění