Mnoho modelů – libovolná nauka?

1. Různé otázky vyžadují různé odpovědi

„Co učí Písmo?“ a „Jak lze tuto nauku filozoficky úplně popsat?“ jsou různé otázky. Jan odlišuje Logos od Boha a zároveň jej nazývá Bohem; staví jej proti celému vzniklému. Tyto výroky neztrácejí obsah tím, že křesťané diskutují o vysvětlení osobního rozlišení uvnitř jediného božství. Zjevení je měřítkem modelů, nikoli jejich výsledkem.

2. Společné jádro má ověřitelné obrysy

Otec, Syn a Duch nejsou tři části Boha, postupně vystupující masky ani tři na sobě nezávislí bohové. Syn není Otec; není ani stvoření. Takové věty vylučují určité výklady. Teorie, podle níž by skutečně Bohem byl pouze Otec, by proto nebyla dalším rovnoprávným vysvětlením téhož trinitárního vyznání.

Právě vyloučení ukazují, že naukové jádro je více než neurčitý pocit. Kdo text vykládá jinak, musí ukázat, jak jeho výklad podpírá i ostatní výroky. Alternativní vysvětlení jednotlivých veršů ještě není alternativním vysvětlením celkového zjištění.

Obsah je navíc pozitivní: Otec miluje Syna před světem; Syn má u něho slávu (Jan 17,5.24); Duch poznává Boží hlubiny a dává nám je poznat (1. Korintským 2,10–12). Takové výroky určují skutečné vztahy a božské jednání. Nauka proto není ani prázdnou formulí, ani odkázána na jediný filozofický vysvětlující model.

3. Ne každý spor se dotýká každého zdůvodnění

U Římanům 9,5 se diskutuje o členění věty. U Jana 20,28 naproti tomu výslovně stojí, že Tomáš odpovídá Ježíši. Pochybnost o prvním místě automaticky nepřechází na druhé. Stejně tak spor o vycházení Ducha ještě nezasahuje otázku, zda byl Syn stvořen.

Argumentace proto musí uvést, který závěr spočívá na kterém zjištění. Odolná nauka se nestává odolnější tím, že spoluhájíme slabé jednotlivé argumenty. Tomáš výslovně varuje před tím, abychom základem víry činili nedostatečné důkazy.^[1]

4. Jistota není úplným vysvětlením

Můžeme pravdivě poznávat, že Bůh je věčný, aniž jeho věčnost měříme jako předmět. Obdobně můžeme poznávat osobní rozlišení, aniž vyčerpávajícím způsobem napodobíme Boží sebepoznání. Tato hranice nedovoluje rozpory; spíše rozlišuje pravdivé poznání a všeobsáhlé poznání.

Námitka by musela doložit rozpor v biblickém naukovém obsahu. Pouhá existence soupeřících modelů nejprve ukazuje, že je třeba zkoumat lidská vysvětlení. Neruší Boží svědectví o sobě.

5. Různí autoři nejsou různými naukami o Bohu

Pavel, Jan a list Židům rozvíjejí své výroky v různých souvislostech. Proto nejprve čteme myšlenkový postup každého autora. Různé otázky a důrazy však ještě nejsou rozporem. K tomu by jeden autor musel v témže ohledu popírat, co jiný tvrdí. Pouhá nepřítomnost výroku v listu takovým popřením není.

Konkrétní srovnání spíše ukazuje shodu: Pavel vztahuje všechny věci ke Kristovu prostřednictví při stvoření (1. Korintským 8,6); Jan nevylučuje nic vzniklého ze vzniku skrze Slovo (1,3); Židům 1,2.10 hovoří o Synu jako prostředníku stvoření a trvajícím Stvořiteli. Způsoby vyjádření zůstávají různé, jejich společný věcný obsah je však určitý. Kanonický souhrnný pohled znamená slyšet tyto výroky společně. Kdo tvrdí neslučitelné christologie, musí doložit skutečné opačné tvrzení; samotná literární rozmanitost to nezajišťuje.