Co znamenají podstata, osoba a Bůh

1. Sám Jan rozlišuje výroky

Jan 1,1 říká, že Slovo bylo u Boha a že Slovo bylo Bůh. První výrok odlišuje Slovo od toho, u koho je. Druhý připisuje Slovu božské bytí. Jan nejprve neodděluje dvě osoby, aby z nich v další půlvětě znovu učinil jednu. Rozlišuje jejich vztah a zároveň vyznává božství Slova.^[1]

To není dodatečný trik dogmatiky. Dogmatika potřebuje rozlišení právě proto, že text říká obojí. „U Boha“ zde odpovídá na jinou otázku než „bylo Bůh“: U koho bylo Slovo? A čím je Slovo podle své podstaty?

2. Podstata neoznačuje materiál

„Podstatou“ míníme to, čím Bůh je: jeho nestvořené, věčné, nedělené božské bytí. Nejde o látku, z níž sestávají tři osoby, ani o čtvrtou skutečnost nad nimi. Stejně tak božství není rodem, pod který spadá více božských exemplářů. Otec, Syn a Duch nemají každý vlastní porci téže látky.

„Osoba“ naproti tomu označuje skutečně rozlišeného Otce, Syna nebo Ducha. Otec není Syn; Syn není Duch. Tato rozlišení jsou věčná a patří k vlastnímu Božímu životu. Nevznikají teprve tehdy, když se Bůh ukazuje lidem.

„Přirozenost“ zde rovněž označuje jediné božské bytí. „Hypostaze“ v rozvinutém trinitárním odborném jazyce pojmenovává konkrétní osobu; „subsistence“ zdůrazňuje její skutečné existování na rozdíl od pouhé vlastnosti nebo projevu. „Relace“ míní vztah, například otcovství vůči Synu. Tento vztah rozlišuje osoby, aniž dělí božství. U „substance“ je nutná zvláštní pečlivost: Slovo může označovat podstatu nebo konkrétně existující. Již Tomáš vysvětluje tuto mnohoznačnost. Nelze proto bez zkoumání dosazovat stejný překlad do každého historického textu.^[3]

3. Stejná podstata neznamená zaměnitelné osoby

Lze pravdivě říci: Syn je vševědoucí; Otec je vševědoucí. Nelze říci: Syn je Otec. Vševědoucnost patří k božské podstatě. Otcovství označuje zvláštní vztah k Synu. Tomáš proto vysvětluje, že osobní jména a označení podstaty vypovídají různé věci, aniž pojmenovávají dvě součásti v Bohu.^[2]

Pomocné stručné rozlišení „Co?“ a „Kdo?“ má zajistit právě toto. Není úplným popisem vnitřního Božího života. Brání však tomu, abychom výrok „Syn je Bůh“ nepozorovaně proměnili v „Syn je Otec“.

4. Souvislosti určují užití

V Janovi 17,1–3 označuje „Bůh“ osloveného Otce. V Janovi 20,28 oslovuje Tomáš Ježíše jako svého Boha. Tentýž evangelista předává obojí. Výklad, který z každého užití „Boha“ automaticky činí „výhradně Otec a nikdy Syn“, již vkládá svůj závěr do slovníku.

Význam slova proto neměníme podle potřeby. Otevřeně uvádíme, zda věta označuje osobu, nebo vypovídá její božské bytí. Teprve s touto jasností lze vůbec zkoumat logickou námitku. Kdo předem definuje „Boha“ jako „jedinou božskou osobu“, již vyloučil Trojici dříve, než proti ní předložil argument.