Námitka
Tři osoby jsou obvykle tři samostatné bytosti s vlastním vědomím a vůlí. Má-li tomu u Boha být jinak, neztrácí pak „osoba“ svůj skutečný smysl?
1. Námitka činí z lidské vlastnosti zákon
Tři lidé jsou tři navzájem oddělené živé bytosti. Každý má vlastní omezené vědění, vlastní sílu a vlastní životní uskutečňování. Z toho však nevyplývá, že každé myslitelné osobní rozlišení musí být utvářeno právě takto. Závěr přenáší vlastnost stvořených lidí na nestvořeného Boha.
Písmo jde opačným směrem: Člověk je Božím obrazem. Bůh není zvětšený člověk. Boží osobnost chápeme z jeho slova a své příklady podřizujeme tomuto slovu.
2. Syn jedná osobně, ale nikdy nezávisle
Jan 5,19 je k tomu zvláště poučný. Ježíš nejprve říká, že Syn nemůže nic činit sám od sebe. Kdo zde přestane, slyší pouze závislost. Věta však pokračuje: Co činí Otec, činí stejně i Syn. Jde o všechny skutky Otce, nikoli o jednotlivé úkoly, které by směl převzít slabší pomocník.
Souvislosti to rozvíjejí na vzkříšení mrtvých a cti náležející Synu (Jan 5,21–23). Syn není nezávisle jednajícím druhým Bohem. Není však ani nástrojem mimo božské působení. Jednota jednání a jeho osobní odlišení od Otce stojí v témže myšlenkovém postupu.
3. Odlišnost nepotřebuje nedostatek
Otec nezná méně než Syn; Syn nemá dodatečnou božskou moc, která by Otci chyběla. Nerozlišuje je více nebo méně božství. Otec je Otcem Syna, Syn Synem Otce. Tyto vztahy nejsou zaměnitelné. Zakládají skutečnou odlišnost bez rozdělování Boží podstaty.[1]
Proto také nemluvíme o třech navzájem izolovaných božských centrech vůle, která by se musela dohodnout na společném plánu. V klasické nauce o Trojici patří božská vůle k jediné božské podstatě. Osoby nejsou soupeřícími nositeli moci. Ježíšova lidská vůle se týká jiné otázky: vtělení Syna.[2]
4. Osoba není role
Alternativa nezní: buď tři samostatní bohové, nebo tři masky jediného já. Jan 17,24 popisuje lásku Otce k Synu před založením světa. Tento vztah je starší než každá historická role zjevení. Jan 14,16 navíc rozlišuje Syna, Otce a přicházejícího Přímluvce.
Tomáš proto nazývá božskou osobu „subsistujícím vztahem“: skutečným osobním vztahem, který neulpívá jako dodatečná vlastnost na předtím neosobním Bohu.[1] Odborné slovo lze jednoduše shrnout takto: Otec není nejprve Bohem a poté se nestává Otcem. Je věčně Bohem jako Otec věčného Syna. Nauka tím zachovává osobní protějšek i nedělenou Boží skutečnost.
Biblické texty v souvislostech
Zdroje a prohloubení
- Tomáš Akvinský, Summa theologiaeI, q. 28, a. 2–3; q. 29, a. 4: skutečný vztah a osobní rozlišení.
- Réginald Garrigou-Lagrange, The Trinity and God the CreatorKap. II, s. 128–129: jediné božské poznání, jediná vůle a jediné bytí; rozlišení vztahů.