Námitka
Pokud Otec je Bůh a Syn je Bůh, musel by Otec být totožný se Synem. Jsou-li oba totožní s týmž Bohem, nemohou být dvě různé osoby. Zdá se, že to nutně vyplývá z tranzitivity identity.
1. Logické pravidlo je správné
Je-li A v každém ohledu numericky totožné s B a C rovněž s B, pak jsou A a C totožné. Nauka o Trojici nepotřebuje výjimku z tohoto pravidla. Odpověď, která jednoduše tvrdí, že u Boha neplatí logika, by zničila každý určitý výrok o Bohu: I „Bůh je věrný“ by pak mohlo být slučitelné s „Bůh není věrný“.
Bodem ke zkoumání je překlad teologických vět do znamének rovnosti. Ne každé německé „ist“ označuje numerickou identitu. „Pavel je člověk“ říká něco o jeho přirozenosti; „Pavel je autorem tohoto listu“ jej naproti tomu identifikuje pod určitým popisem.[1]
2. Jan 1,1 nutí rozlišovat význam
Slovo bylo u Boha a Slovo bylo Bůh. První část věty odlišuje Slovo od toho, u koho je. Druhá toto rozlišení neruší, nýbrž říká, čím Slovo podle své podstaty je. Kdybychom oba výskyty automaticky přeložili jako stejné osobní jméno, roztrhli bychom souvislost věty.
„Syn je Bůh“ proto neznamená: Syn je tatáž osoba jako Otec. Stejně tak to neznamená pouze: Je nějak podobný Bohu. Označuje to jeho plné božství při skutečném osobním rozlišení.
3. Predikace ještě nevysvětluje všechno
Věta „Otec a Syn mají božskou přirozenost“ by sama byla slučitelná i se dvěma bohy, pokud by se tato přirozenost jako lidství vyskytovala v několika oddělených exemplářích. Proto k nauce o Trojici patří další výrok: Božská podstata je početně jedna a nedělená. Otec a Syn nejsou dvě instance druhu „Bůh“.[2]
Tím jsou zodpovězeny dvě různé otázky: Kdo je odlišen od druhého? Otec, Syn a Duch. Co je jejich božským bytím? Nikoli trojí božskost, nýbrž jediná nestvořená podstata. Toto rozlišení není úplným mechanickým modelem Boha; určuje však, který výrok musí být skutečně zkoumán z hlediska rozporu.
4. Námitka nesmí vyvracet jinou nauku
Rozporem by bylo, že Bůh je jedna osoba a tři osoby ve stejném významu nebo jedna podstata a tři podstaty v témže smyslu. To netvrdíme. Formule spíše drží pohromadě různé výroky Písma: jediné nedělené božství, tři skutečné osobní vztahy.
Kdo z toho chce vyvodit formální rozpor, musí navíc zdůvodnit, že každá jediná božská podstata nutně může být právě jednou osobou. Tento předpoklad nepochází již ze zákona identity. Byl by sám metafyzickou tezí o Bohu – a musel by být ospravedlněn vůči jeho zjevení.
5. Co skutečně vyplývá z Leibnize a nahrazování jmen
Leibnizův princip identity zůstává platný: Co je přísně tatáž osoba, nemůže být zároveň otcem a neotcem téhož syna. Odlišné otcovství proto dokazuje, že Otec a Syn nejsou tatáž osoba. Právě to vyznává nauka o Trojici. Další závěr na dvě božské bytosti potřebuje dodatečnou tezi: Každá osobní odlišnost musí být oddělenou instancí božské přirozenosti. Tato teze nevyplývá z principu identity. Naopak by bylo rozporné nejprve Otce a Syna přísně ztotožnit s jediným jedincem a následně tvrdit jejich odlišnost. Nosné vysvětlení proto musí své výroky o podstatě určit přesněji; slovo „vztah“ tuto práci nenahrazuje.
Také „Bůh se stal člověkem“ vyžaduje přesné vztažení: Ten, který se stal člověkem, je pravý Bůh, totiž Syn. Věta netvrdí ani „každá božská osoba se stala člověkem“, ani „božská přirozenost se stala lidskou přirozeností“. Již Tomáš odlišuje toto konkrétní užití „Boha“ od abstraktního označení podstaty.[3] Proto zde nelze „Boha“ nahradit „Otcem“. Splňovat stejný přísudek „je Bůh“ nečiní z osob zaměnitelná vlastní jména.
Biblické texty v souvislostech
Zdroje a prohloubení
- Norman L. Geisler, Baker Encyclopedia of Christian ApologeticsČlánek „Trinity“: jednota Boha, rozlišení osob a bezrozpornost. Rozlišení identity a predikace podstaty je zde výslovně rozvinuto.
- Tomáš Akvinský, Summa theologiaeI, q. 39, a. 1–3: jednota podstaty a rozlišení osob.
- Tomáš Akvinský, Summa theologiaeI, q. 39, a. 4: Konkrétní Boží jméno může zastupovat osobu; podstatu a osobu nelze jazykově zaměňovat.