Je vysoká christologie pouze pozdním produktem překladu?

1. Typografie nezdůvodňuje božství

Velké počáteční písmeno zájmena může vyjadřovat úctu. Není důkazem z řeckého textu. Také německý zápis „HERR“ nejprve vysvětluje překladovou konvenci. Pečlivá obhajoba proto musí ukázat, co věta tvrdí, nezávisle na tom, jak ji vydání typograficky utváří.

Rozhodující jsou například stvoření všech věcí, předsvětská existence, oslovení Boha a všeobecné uctívání. Tyto výroky nezmizí, odstraníme-li velká písmena.

To platí také pro členy a zájmena. V Janovi 1,1 musí být rozhodnutí mezi „Bůh“, „božský“ a „jeden bůh“ vysvětleno ze stavby věty a souvislostí; osobní přesvědčení víry překladatele je nerozhoduje.^[2] U Ducha nesmí ani německé „er“, ani řecké slovo středního rodu sloužit jako náhrada výroků o jeho jednání. Překlad může být předpojatý. Zda takový na určitém místě je, však ukazuje srovnání s výchozím textem, nikoli jeho shoda s naukou.

2. Pavel předpokládá mimořádně vysokou christologii

1. Korintským 8,6 přiřazuje Ježíše k jednání, skrze něž všechno existuje. Filipským 2 jej spojuje se způsobem Božím a všeobecnou poctou. Tyto listy patří k raným dochovaným křesťanským svědectvím; vysoká christologie proto nemusí být teprve přenášena z Janova evangelia zpět do údajně unitářské rané doby.^[1]

Pavel přitom argumentuje Kristem, aby vyjasnil konkrétní otázky církve. Výroky nestojí na okraji jako izolované pozdější naukové kapitoly. Určují jeho chápání uctívání Boha, pokory a křesťanského života.

3. Poučný je i jazyk modlitby

1. Korintským 16,22 zachovává slovem „Maranatha“ aramejský obrat, obvykle chápaný jako prosba o příchod Pána. O přesném rozdělení aramejských slov se diskutuje. Vztah k Ježíši v obzoru křesťanské naděje však zůstává významný.

To není úplným důkazem rozpracovaného nikájského slovníku v každé rané církvi. Ukazuje to však, že obrácení k Ježíši jako Pánu nelze jednoduše vysvětlit jako pozdně řecký nový vynález.

4. Různá evangelia nemusejí formulovat totožně

Marek 2 staví Ježíšovo odpouštění do souvislosti otázky, kdo může odpouštět hříchy kromě Boha. Jan rozvíjí jeho identitu jinak a výslovněji. Odlišné podání ještě není rozporem nebo soustavným vynalézáním.

Teorie vývoje by musela vysvětlit, proč již rané texty zahrnují Ježíše do stvoření, vzývání a uctívání Boha. Pouhé pozorování, že Jan používá zvláště zřetelné formulace, k tomu nestačí. Naše zdůvodnění spočívá na skutečných výrocích různých spisů, nikoli na uctivé typografii překladatelů.