Námitka
Rozpracovaná formule jedné podstaty a tří osob vznikla teprve v koncilních debatách. Nauka, která získává svou podobu až staletí po Ježíši, může stěží být jeho původním poselstvím.
1. Pozdější pojmy nedokazují pozdější předmět
Nauková věta může být formulována později, aby chránila dřívější výroky proti novým chybným výkladům. Rozhodující historická a exegetická otázka proto nezní: Kdy bylo vytvořeno každé odborné slovo? Zní: Které výroky měly být těmito slovy zachovány?
U Trojice jsou to Boží jednota, skutečné rozlišení Otce, Syna a Ducha i plné božství Syna a Ducha. Kdo pokládá koncilní formuli za vynález, musí ukázat, že tyto obsahy vznikly teprve s formulí. Samotné jejich pozdější shrnutí nestačí.
2. Nový zákon již zná rozhodující oblasti napětí
Jan 1,1 odlišuje Slovo od Boha a zároveň je označuje jako Boha. Jan 17,5 hovoří o Ježíšově slávě u Otce před světem. Matouš 28,19 spojuje Otce, Syna a Ducha ve křtu. 1. Korintským 8,6 trvá na jediném Bohu a zároveň popisuje všeobecné Kristovo prostřednictví při stvoření.
Tyto výroky nebyly do novozákonních knih vmyšleny ve čtvrtém století. Tvoří látku, kterou pozdější vyjasnění pojmů muselo udržet pohromadě. Frame proto zdůrazňuje, jak často je trinitární struktura v Novém zákoně právě předpokládána místo toho, aby byla předmětem vlastního systematického pojednání.[1]
3. Raná svědectví neodpovídají tezi vynálezu
Ignác již ve svém listu Efeským výslovně nazývá Ježíše Bohem a zároveň jej odlišuje od Otce. Justin ve své První apologii, kapitole 61, popisuje křest se jmenováním Otce, Ježíše Krista a Ducha svatého. Obě svědectví leží výrazně před Nikájí.[2][3]
Tím není tvrzeno, že by oba autoři již jednotně zodpověděli každou pozdější otázku. Zjištění je přesnější: Božské uctívání Krista a trojčlenná křesťanská řeč o Bohu jsou starší než koncilní formule. Dějiny vývoje musejí tyto rané skutečnosti vysvětlit místo toho, aby je ze svého počátku vyloučily.
4. Nikája vytyčila hranici uvnitř výkladu
Vyznání z roku 325 výslovně odmítá tvrzení, že Syn kdysi neexistoval nebo patří ke stvořenému. „Soupodstatný“ má bránit tomu, abychom zachovávali biblické tituly vznešenosti, ale rozuměli jimi jakkoli vznešeného stvořeného prostředníka.[4]
Pro nás koncil není zdrojem Kristova božství. Jeho vyznání je závazné natolik, nakolik správně shrnuje Písmo. Křesťanská jistota má základ v Božím zjevení; dějiny ukazují, proč se určitá jazyková zajištění stala nezbytnými.
5. Proč se v roce 381 mluví podrobněji o Duchu
Rozdíl mezi vyznáními je viditelný: Roku 325 stojí stručná zmínka Ducha svatého; vyznání z roku 381 jej podrobněji označuje jako Pána a dárce života, uvádí jeho vycházení z Otce a společné uctívání s Otcem a Synem.[4][5] Jazykové rozpracování tedy probíhalo postupně. Z toho však nevyplývá, že byl postupně vynalezen i jeho předmět.
Měřítko upřesnění nebo změny je obsahové: Zachovává nová formulace dřívější svědectví Písma, nebo k němu přidává cizí tvrzení? Již 1. Korintským 12,11 popisuje Ducha jako toho, kdo rozděluje dary podle své vůle; Skutky 5,3–4 spojují lež vůči němu se lží vůči Bohu; Matouš 28,19 jej staví s Otcem a Synem do křestního jména. Koncil tyto výroky nevytváří. Jeho formulace zajišťuje jejich společný dosah proti snížení Ducha. Toto zdůvodnění je třeba prověřovat na textech, nikoli na pouhém stáří formule.
Biblické texty v souvislostech
Zdroje a prohloubení
- John M. Frame, The Doctrine of GodKap. 28, s. 638–639: trinitární struktura Nového zákona.
- Ignác, List EfeskýmÚvodní oslovení a kap. 18: Ježíš Kristus jako Bůh.
- Justin, První apologieKap. 61: raně křesťanský křest.
- Nikájské vyznání, 325Vyznání a závěrečné odmítnutí stvořené nebo časově započaté existence Syna.
- Konstantinopolské vyznání 381Rozšířená formulace o Duchu: Pán, dárce života, vycházení z Otce a společné uctívání s Otcem a Synem. Srovnání se stručnou zmínkou Ducha v Nikáji 325.