Námitka
Pokud model vychází z jediného Boha a popisuje jeho tři osoby jako způsoby života, zůstávají pak skutečně Otec, Syn a Duch – nebo pouze tři vystoupení téhož já?
1. Rozhodující rozdíl se týká skutečnosti vztahu
Modalismus nevzniká již tím, že zdůrazňujeme Boží jednotu. Vzniká, když Otec, Syn a Duch jsou nakonec pouze projevy jediné osoby. Pak by Syn v modlitbě k Otci neoslovoval skutečně jinou božskou osobu.
Proto ani pouhá současnost různých projevů nestačí jako protiargument. Herec by teoreticky mohl představovat několik rolí zároveň. Rozhodující je, zda je samotný osobní vztah skutečný a věčný.
2. Leftowův model chce více než střídající se masky
Leftow používá analogii cestování časem: Různé úseky života by mohly vystupovat současně. Při přenosu na Boha mají odlišné životní průběhy existovat bez časové posloupnosti.[1] Návrh proto nelze popisovat jako pouhé střídání role Otce a role Syna.
Otevřenou doplňující otázkou však zůstává, zda takové životní průběhy vysvětlují skutečné osoby, nebo pouze různé stavy jediného osobního nositele. To je zkoumání konkrétního modelu. Jak zdůrazňuje Williams, „latinský“ není dostatečně přesným názvem pro všechny západní vysvětlující přístupy.[2]
3. Klasická nauka o vztazích začíná jinak
Tomáš nazývá osoby skutečně existujícími vztahy.[3] Otcovství a synovství přitom nejsou pozdějšími Božími činnostmi vůči světu. Označují věčné osobní rozlišení uvnitř nedělené božské skutečnosti.
Proto nelze „jednu přirozenost“ nahradit „jednou osobou se třemi rolemi“. Stejně tak nelze ze vztahů činit vlastnosti, které dodatečně náležejí čtvrté osobě jménem Bůh. V obou případech by model měnil počet i druh osob, které má vysvětlovat.
4. Jan 17 poskytuje ostřejší měřítko než analogie
Ježíš hovoří o slávě u Otce před existencí světa a o lásce Otce k němu před založením světa. Tyto výroky nepojednávají pouze o Božím účinku na pozdější pozorovatele. Nárokují si pravdu o vlastním Božím životě.
Model musí zachovat toto osobní společenství. Nedaří-li se mu to, je třeba jej zlepšit nebo opustit. Písmo nás nezavazuje ani k analogii cestování časem, ani k jejím kritikům, nýbrž k věčnému Synu, který je u Otce a zjevuje jej. Právě proto lze odmítnout modalismus, aniž oslabujeme Boží jednotu.
5. Jsou proto Barth a Rahner modalisté?
Ani Barthovy „způsoby bytí“, ani Rahnerovy „odlišné způsoby subsistence“ nelze jednoduše ztotožnit se střídajícími se maskami. Barth je určuje vzájemnými vztahy a výslovně se obrací proti modalismu.[4] Rahner popírá, že by nejprve existoval hotový Bůh, který by tyto způsoby přijal dodatečně; patří nutně k vlastnímu Božímu bytí.[5]
To chrání jejich návrhy před ukvapenou karikaturou, ale nenahrazuje obsahové zkoumání. Rozhodující otázkou zůstává, zda jsou Otec a Syn skutečně věčně vzájemně vztaženi, nebo jejich rozlišení nakonec splývá v jediném osobním já. Jiný výraz pro „osobu“ tuto otázku sám neřeší. Kde zatemňuje skutečný protějšek v Janovi 17, musí být upřesněn. Kde tento protějšek při neděleném božství zachovává, není pouhý výraz „způsob bytí“ ještě důkazem modalismu.
Biblické texty v souvislostech
Zdroje a prohloubení
- Brian Leftow, A Latin TrinityFaith and Philosophy 21/3 (2004), s. 304–333; vlastní abstrakt k analogii současných životních průběhů.
- Scott M. Williams, Indexicals and the Trinity: Two Non-Social ModelsJournal of Analytic Theology 1 (2013), s. 74–94; název „latinský“ neoznačuje jedinou jednotnou teorii.
- Tomáš Akvinský, Summa theologiaeI, q. 29, a. 4: Skutečné subsistující vztahy jako osobní rozlišení.
- Karl Barth, Kirchliche Dogmatik I/1§ 9, zvláště úvodní teze a oddíly 2–4; anglicky Church Dogmatics I/1, s. 348, 353–383: způsoby bytí ve skutečných vzájemných vztazích, odmítnutí modalismu.
- Karl Rahner, The TrinityKapitola III, oddíl E.3: „Distinct Manner of Subsisting“; způsoby bytí nejsou dodatečnými nebo volně se střídajícími modalitami předcházejícího Boha.