Námitka
Pokud Otec, Syn a Duch mají pouze jednu mysl, zdá se být jejich vzájemná láska pouhou sebeláskou jediné osoby. Nejsou tři centra vědomí nevyhnutelná?
1. „Vědomí“ obsahuje několik možných tvrzení
Slovo může označovat schopnost poznání, soubor myšlenek nebo osobní sebevztah. Ze tří skutečných sebevztahů ještě nevyplývá trojí navzájem nezávislá božská schopnost poznání. Kdo obojí ztotožňuje, již zabudoval sporné ztotožnění do své definice.
Klasický výrok o jediné božské mysli nepopírá, že Otec zná Syna. Popírá, že Bůh sestává ze tří oddělených duchovních bytostí, jejichž vědění by teprve muselo být vzájemně sladěno.[1]
2. Jan mluví o lásce před každým stvořením
V Janovi 17,24 Ježíš říká, že jej Otec miloval před založením světa. Tento vztah tedy nevzniká teprve tehdy, když Bůh vůči lidem přijímá různé role. Jan 1,1 spojuje bytí Logu u Boha s jeho božstvím. Vztah a božství stojí v textu společně.
Tím je vyloučena i výmluva, že Otec miluje pouze své budoucí lidské zjevení. Souvislost Jana 17,5 a 17,24 hovoří o společné slávě a osobní lásce před světem. Vztah patří k vlastnímu Božímu životu.
3. Jednota podstaty není totožností osob
Tomáš popisuje osoby jako skutečně existující vztahy.[2] To neznamená prázdné spojnice mezi třemi nejprve nezávisle existujícími bohy. Otec a Syn jsou spíše právě jako Otec a Syn navzájem rozlišeni, aniž jsou kdy oddělenými božstvy.
Láska zde potřebuje skutečně milujícího a skutečně milovaného. Nepotřebuje nevědomost, prostorový odstup nebo možnost nepřátelských zájmů. Takové hranice utvářejí naše vztahy; nečiní vztah teprve vztahem. Dokonalé společenství by nebylo dokonalejší tím, že by se jeho jednota mohla kdykoli rozpadnout.
4. Model zůstává podřízen zjištěním zjevení
Moderní teologové používají řeč o „centrech vědomí“ různě. V omezeném smyslu může zdůraznit osobní sebeodlišení. Jako tvrzení tří samostatných duchovních substancí naproti tomu mění nauku o neděleném božství.
Nemusíme proto volit mezi osamělým božským hercem a svazkem tří bohů. Písmo dosvědčuje skutečné věčné společenství v jediném Bohu. Jak je toto poznání filozoficky popisováno, musí zachovávat oba výroky. Omezenost lidských modelů vědomí neopravňuje vyškrtnout jeden z nich.
5. Vysílatel, poslaný a dva svědkové
Když Otec posílá Syna, skutečně posílá jiného: Syn není Otec. Jan 3,17 a 17,18 hovoří o tomto osobním vztahu. Z toho nevyplývá, že poslaný musí být jinou božskou bytostí. „Bůh posílá Boha“ se stává nesmyslným teprve tehdy, pokud „Boha“ v obou případech ztotožňujeme se stejnou osobou. Trinitární výrok právě takové sebeposlání netvrdí.
V Janovi 8,17–18 se Ježíš dovolává dvou svědků: sebe sama a Otce, který jej poslal. To je argument pro jejich skutečnou osobní odlišnost. Dva svědkové nejsou jedním již proto, že se jejich výpovědi dokonale shodují; naopak pluralita svědků nečiní automaticky pluralitu božských přirozeností. Ježíš zde pojednává o platnosti svého svědectví, nikoli o počtu oddělených schopností poznání. Kdo z toho chce vyvodit dvě božské mysli, musí navíc zdůvodnit, proč by dva osobní svědkové nutně byli dvěma oddělenými bytostmi s každou vlastní božskou poznávací silou.
Biblické texty v souvislostech
Zdroje a prohloubení
- Réginald Garrigou-Lagrange, The Trinity and God the CreatorS. 128–131: jediné božské poznávání a chtění při skutečných osobních vztazích.
- Tomáš Akvinský, Summa theologiaeI, q. 29, a. 4: Osoby nejsou pouhými myšlenkovými vztahy.