Námitka
Pokud Boží jednoduchost znamená, že každá božská osoba je totožná s božskou podstatou, musely by být i osoby navzájem totožné. Skutečné vztahy zdánlivě buď zavádějí dodatečné součásti, nebo ruší rozdíl mezi Otcem a Synem.
1. Jednoduchost neznamená nepřítomnost vztahů
Jednoduchostí klasická teologie míní, že Bůh nesestává ze součástí a nepotřebuje přistupující vlastnosti, aby byl dokonalý. Nemíní, že by Bůh byl obsahově prázdný nebo nemohl mít skutečné osobní vztahy. První je výrokem proti závislosti; druhé by již bylo unitářským určením.[1]
Otázka tedy zní přesněji: Mohou být otcovství a synovství skutečně různé, aniž tvoří dvě božské bytosti nebo dvě doplňující vlastnosti? Tomáš ji zodpovídá zvláštním charakterem vztahů.
2. Vztah rozlišuje jinak než dokonalost
Moudrost a moc označují božské dokonalosti. Otcovství naproti tomu označuje vztah k Synu. Otec není od Syna odlišen proto, že by mu náleželo více moudrosti, nýbrž proto, že je jeho Otcem. Syn není svým vlastním Otcem.
Tomáš zde hovoří o „relativní protikladnosti“: Otcovství a synovství patří neoddělitelně k sobě a přesto nejsou zaměnitelné. Protiklad není protikladem mezi větším a menším božstvím. Spočívá v tom, jak se osoby navzájem vztahují.[2]
3. „Subsistující“ vylučuje dodatečnou nosnou věc
U lidí přistupuje otcovství k již existující osobě. Muž se může stát otcem; jeho lidství není jeho otcovstvím. Bůh se naproti tomu nestává Otcem dodatečně. Otec je věčně Otcem věčného Syna. Jeho osobní vztah není získaným stavem.
„Subsistujícím vztahem“ proto Tomáš míní vztah, který neulpívá jako dodatečná vlastnost na nezávisle existujícím božském jedinci. Je způsobem, jakým osoba existuje v jediném božském bytí. Neexistují nejprve tři božské jednotlivé bytosti, které poté navazují vztahy. Vztahy rozlišují osoby bez dělení podstaty.[3]
Věta „Každý vztah předpokládá své vztažené členy“ přitom nesmí být nepozorovaně chápána časově nebo jako stavební plán. Tomáš netvrdí, že abstraktní čára vytváří dvě dříve chybějící bytosti. V jeho modelu existují Otec a Syn věčně vzájemně vztaženi; jejich vztahy nejsou dodatečně upevněnými spoji mezi dříve samostatnými bohy.[4] Poznávání a milování jim náležejí silou božské přirozenosti. „Vztah“ popisuje to, čím jsou osobně rozlišeni, nikoli náhradu jejich duchovního života. To je ontologické vysvětlení, nikoli vyvození tří osob z původně neosobní substance.
4. Otázka identity vyžaduje přesné pojmy
Námitkou, že to, co je totožné s týmž, musí být totožné i navzájem, se Tomáš výslovně zabývá v I, q. 28, a. 3. Odlišuje jednotu skutečného bytí od odlišného vztahového smyslu, v němž jsou vypovídána otcovství a synovství. Jeho odpověď tedy pracuje s rozpracovanou metafyzikou vztahu, nikoli s povolenou výjimkou ze zásady sporu.[2]
Toto vysvětlení nelze zkrátit na: F = G, S = G, ale F ≠ S, přičemž každé znaménko znamená přísnou numerickou identitu v témže smyslu. Tak by rozpor skutečně existoval. Tomášovské řešení musí ukázat, proč tato formalizace míjí rozlišení mezi výrokem o podstatě a osobním vztahem. Zda přesvědčuje každá filozofická podrobnost tohoto modelu, je další debata; biblické vyznání nezávisí na tvrzení, že debata byla ukončena jedním slovem.
5. Zjevení určuje, co musí model zachovat
Jan 17,24 dosvědčuje lásku Otce k Synu před založením světa; Jan 1,1 dosvědčuje rozlišení a božství Slova; Písmo zároveň vyznává jediného Boha. Teologický model musí zachovat všechny tři výroky. Nesmí ze vztahů dělat pouhé způsoby myšlení ani z jediné podstaty společenství oddělených bohů. Klasická nauka o vztazích je promyšleným pokusem jazykově dodržet právě tyto hranice.
6. Zavádí Scotus dodatečné součásti?
Scotus výslovně rozlišuje formální netotožnost a odlišnost samostatných věcí. Otcovství již neříká totéž jako božské bytí; toto rozlišení má být víc než pouhý vynález našeho myšlení. Zároveň Scotus trvá na dokonalé Boží jednoduchosti. Jeho formální rozlišení proto není míněno jako složenost z porce božství a přistupujícího kusu otcovství.[5]
Tím není vyřízena doplňující otázka: Jak může rozlišení založené v předmětu existovat bez složenosti? „Odlišný formální obsah“ a „více spojených součástí“ však nejsou synonymními výrazy. Kdo chce Scota vyvrátit, musí zdůvodnit přechod mezi nimi. A kdo se na Scota odvolává, musí jeho rozlišení vysvětlit; samotný nový odborný výraz otázku identity neřeší.
Biblické texty v souvislostech
Zdroje a prohloubení
- James E. Dolezal, God without PartsKap. 2: jednoduchost jako vyloučení složenosti a závislosti.
- Tomáš Akvinský, Summa theologiaeI, q. 28, a. 2–3; zvláště a. 3, námitka 1 a odpověď 1 k otázce identity.
- Tomáš Akvinský, Summa theologiaeI, q. 29, a. 4 a q. 39, a. 1: osoba jako subsistující vztah.
- Tomáš Akvinský, Summa theologiaeI, q. 40, a. 2, zvláště odpověď 4: Subsistující vztahy a současná existence navzájem vztažených.
- Jan Duns Scotus, Ordinatio IDistinctio 33, č. 2–3: Formální netotožnost podstaty a osobní vlastnosti při výslovném zachování božské jednoduchosti.