Námitka
Pokud se člověkem může stát pouze Syn, má schopnost, která Otci chybí. Kdyby se naproti tomu mohl stát člověkem i Otec, zdá se poslání Syna libovolné.
1. Neuskutečněné neznamená neschopné
Písmo uvádí, že se Syn stal člověkem. Z toho bez dalšího zdůvodnění nevyplývá, že by Otci nebo Duchu chyběla božská moc. Historické a osobní určení nelze automaticky převádět do pořadí schopností.
Stejně tak ze společné moci nevyplývá, že všechny osoby zaujímají stejné osobní postavení. Otec není Syn. Toto rozlišení není vadou, která by musela být napravena dodatečnou všemohoucností.
2. Tomáš rozlišuje možnost a přiměřenost
Tomáš na otázku možného vtělení jiné osoby odpovídá kladně, protože božská moc je společná. Lidské narození by v takovém myšlenkovém experimentu učinilo Otce synem lidské matky, nikoli však věčným Synem Otce.[1]
To je metafyzický soud uvnitř jeho modelu, nikoli výslovně zjevená zpráva o jiných dějinách spásy. Ukazuje však: Klasická teologie nemusí předpokládat zvláštní stvořitelskou sílu Syna chybějící Otci, aby vyznávala jeho skutečné vtělení.
3. Svobodné jednání může být přesto hluboce zdůvodněné
Alternativa „nutné nebo libovolné“ je chybná. Jednání může být svobodné a zároveň dokonale přiměřené svému záměru. Jan spojuje Logos, skrze něhož je všechno stvořeno, s Logem, který se stává tělem. Koloským 1 spojuje v Kristu stvoření a smíření.
Galatským 4 vede od poslání Syna k synovství vykoupených a k Duchu Syna. Tyto souvislosti nejsou náhodnou ozdobou. Věčný Syn přivádí lidi do společenství se svým Otcem. Tomáš rozvíjí právě takové důvody přiměřenosti, aniž by z toho vyvozoval dodatečnou božskou schopnost.[1]
4. Jistota se nejprve týká skutečného Božího jednání
Nemusíme být schopni úplně popsat každý myslitelný alternativní svět, abychom věděli, kdo se pro nás stal člověkem. Zjevení obrací náš pohled k Synu, kterého Otec skutečně poslal.
Námitka proto v obou směrech míjí cíl. Nedokazuje ani nižší moc Otce, ani bezvýznamnost synovství. Zaměňuje společnou božskou dokonalost s osobní podobou spásy. Společná moc připouští odlišné osobní vztahy; zjevené poslání určuje, který vztah se ukazuje ve vtělení.
5. Co činí Otce právě Otcem?
Osoby nejsou rozlišeny různými těly, různými stupni božství nebo libovolnými jmény. Klasické vysvětlení uvádí jejich vztahy původu: Otec je Otcem Syna; Syn je z Otce; Duch vychází. Tyto vztahy nejsou zaměnitelnými nálepkami na třech původně stejných božských jednotlivých bytostech.[2]
Proto nelze zaměňovat jiný možný úkol vůči světu s výměnou věčné identity. I kdybychom s Tomášem pokládali vtělení Otce za možné, Otec by se tím nestal věčným Synem Otce. Přijatá lidská přirozenost označuje, co osoba dodatečně přijímá; její věčný vztah označuje, kdo tato osoba je. Otázka možných poslání tedy nenahrazuje otázku osobní identity.
Biblické texty v souvislostech
Zdroje a prohloubení
- Tomáš Akvinský, Summa theologiaeIII, q. 3, a. 5 a a. 8: Možnost přijetí lidské přirozenosti a zvláštní přiměřenost vtělení Syna.
- Tomáš Akvinský, Summa theologiaeI, q. 40, a. 2: Osobní vztahy původu rozlišují osoby.