Námitka
Kdo je plozen, přijímá své bytí od jiného. Bůh však musí být sám ze sebe. Je-li Syn plozen Otcem, zdá se závislý, a tím není v plném smyslu Bohem.
1. Křesťanská nauka netvrdí vznik
„Věčné plození“ v klasické nauce neoznačuje jednání, jímž vzniká původně nepřítomný Syn. Neexistuje stav Boha před Synem. Jan 1,1 předpokládá Slovo již na počátku; Jan 17,5 a 17,24 dosvědčují jeho předsvětskou slávu a lásku Otce k němu.
Slovo „věčné“ proto není pouhým prodloužením stvořeného děje narození do nekonečné minulosti. Vylučuje právě přechod od nebytí k bytí. Tomáš výslovně rozlišuje osobní vztah původu a časový počátek.[1]
2. Božská podstata není vyráběna ani dělena
Syn je podle nikájského vyznání zplozený, nestvořený. Otec neprodukuje druhé božství, neodevzdává kus své podstaty a neuděluje cizímu příjemci vyšší přirozenost. Otec a Syn nemají dvě navzájem závislé božské existence.
Reformovaná řeč o existenci Syna ze sebe zde zostřuje důležité rozlišení: Vzhledem ke své božské podstatě je Syn skutečně Bohem sám ze sebe; vzhledem ke své osobě je věčně Synem Otce. Reymond vysvětluje toto rozlišení na Kalvínovi a varuje před formulacemi, které ze Syna činí zapříčiněného Boha.[2]
3. Jednotlivá biblická slova nesmějí nést celé vysvětlení
Monogenēs označuje jedinečného Syna a samo o sobě ještě nedokazuje úplně rozpracovanou teorii věčného plození. Stejně tak je třeba Žalm 2,7 číst v souvislosti královského ustanovení a jeho novozákonního uplatnění; verš nedatuje vznik božské osoby.
Větší váhu má Jan 5,26: Jako má Otec život sám v sobě, dal Synu mít život sám v sobě. Klasický výklad v tom vidí věčné sdílení jediného božského života. Jiní trinitární vykladači, mezi nimi Reymond, vztahují dávání silněji na mesiášskou pravomoc vtěleného Syna v kontextu soudu a vzkříšení. Tato výkladová otázka nesmí být představována jako již rozhodnutá jediným slovem.[2]
4. Rozhodující hranice je jasná
Vysvětlení, podle něhož Syn své božství teprve přijímá, existuje méně nutně nebo má nižší přirozenost, je neslučitelné s jeho plným božským bytím. Právě tuto představu klasická nauka o věčném plození vylučuje, nikoli učí.
Označení zachovává: Syn je věčně odlišen od Otce a věčně jeho Synem; není dodatečným dílem Otce. Osobní vztah neznamená stejnou závislost jako závislost stvoření na Stvořiteli. Kdo obojí ztotožňuje, již vložil stvořený model vzniku do pojmu, který chce vyvrátit.
5. Původ bez průběhu a nutnost bez nátlaku
„Plození“ zde nemíní ani časový výrobní proces, ani přenos Boží podstaty mezi dvěma nádobami. Míněn je věčný vztah původu: Syn je z Otce, aniž kdy nebyl. Tomáš proto odlišuje původ od pohybu, jímž obvykle poznáváme stvořený vznik. Vztah zůstává vypovídán, zatímco změna a časová posloupnost jsou vyloučeny.[3]
Syn také není vytvářen svobodnou volbou z možných stvoření. Tomáš odlišuje Boží svobodné stvoření od plození, které odpovídá jeho přirozenosti. Přitom „nevytvořený volbou“ neznamená „proti vůli Otce“.[3] Boží svoboda nevyžaduje možnost být jiný než Bůh. Stejně tak jeho věčná láska nevyžaduje předcházející stav bez lásky, z něhož by se teprve osvobodil. To vysvětluje, proč nutné synovství není nedobrovolnou výrobou; neposkytuje to časový mechanismus za věčným Božím životem.
Biblické texty v souvislostech
Zdroje a prohloubení
- Tomáš Akvinský, Summa theologiaeI, q. 42, a. 2: stejná věčnost a rozdíl mezi původem a časovým počátkem.
- Robert L. Reymond, A New Systematic Theology of the Christian FaithOddíl „The Father’s Eternal Generation of the Son“, s. 324–330, zvláště podání Kalvína. Reymondova kritika tradičních vysvětlení je označena jako vnitrotrinitární debata.
- Tomáš Akvinský, Summa theologiaeI, q. 41, a. 1, odpověď 2, a a. 2: řád původu bez pohybu; přirozenost, vůle a věčné plození.