Námitka
Pokud každé božské dílo náleží společně Otci, Synu a Duchu, museli by se buď všichni tři stát člověkem, nebo by vtělení nesmělo být božským dílem.
1. Námitka ztotožňuje příčinu a osobní vztažení
„Kdo působí vtělení?“ a „Kdo žije jako člověk?“ nejsou stejná otázka. Boží nedělené působení odpovídá na první. Výrok „Syn se stal tělem“ odpovídá na druhou. Ze společné příčiny nevyplývá, že každá osoba je také stejným způsobem výsledkem tohoto působení.
Tomáš toto rozlišení formuluje výslovně: Božská moc, jíž je lidská přirozenost přijímána, je společná; sjednocení s touto lidskou přirozeností existuje v osobě Syna.[1]
2. Biblické texty spojují právě tyto dvě stránky
Lukáš 1,35 popisuje působení Ducha svatého a moci Nejvyššího při Ježíšově lidském početí. Galatským 4,4 říká, že Bůh poslal svého Syna, narozeného z ženy. Jan 1,14 jmenuje Logos jako toho, kdo se stal tělem.
Texty neříkají, že Duch přijal lidství, protože působí při jeho vzniku. Stejně tak se z vysílajícího nestává poslaný. Společné božské jednání a zvláštní vtělení Syna stojí společně již v podání Nového zákona.
3. Nedělené působení neznamená stejnotvárnost vztahů
Otec posílá Syna; Syn je poslán. Tyto výroky nepopisují dvě soupeřící stvořitelské moci. Označují odlišné osobní vztahy uvnitř jediného božského jednání. Syn přitom není vnějším příjemcem cizí božské podstaty.
Proto je třeba rozlišovat také dva druhy přítomnosti. Otec a Syn podle Jana 14,23 přebývají u věřících. Z toho nevyplývá, že každý věřící by byl vtělením Boha. Boží přítomnost a účinnost nejsou totožné s jedinečným osobním sjednocením v Kristu.
4. Rozlišení dosahuje až ke kříži
Syn trpí a umírá podle své přijaté lidské přirozenosti. Otec nebyl ukřižován. Zároveň spásná událost není soukromou akcí Boha odděleného od Otce. Otec posílá, Syn se vydává, Duch působí v božském díle spásy.
Tvrzený rozpor vzniká pouze tehdy, pokud by každý Bohem způsobený výsledek musel být připsán bez rozdílu každé božské osobě. Toto pravidlo není ani logicky samozřejmé, ani biblicky učené. Již by na základě předpokladu odstraňovalo skutečné rozlišení Otce, Syna a Ducha.
5. Jak společná díla dávají poznat určité osoby
„Apropriace“ znamená: Vlastnost společná všem třem osobám je pro objasnění přiřazena zvláště jedné osobě – například moc Otci, moudrost Synu a láska Duchu. Tím Otec nemá méně moudrosti a Syn méně lásky. Tomáš tato přiřazení vysvětluje jako pomoc při chápání osob pomocí známých božských dokonalostí.[2] Od toho je třeba odlišit výhradně osobní výrok: Pouze Syn se stal člověkem. To není pouhým jazykovým zdůrazněním lidství stejně přítomného u všech.
Z přírodní události proto nelze vyčíst, která božská osoba by jednala sama. Společná stvořitelská moc sama o sobě nedokazuje trojnost.[3] Boží slovo identifikuje osoby uvnitř jejich neděleného jednání: Otec posílá Syna; Syn se stává člověkem; Duch jej dosvědčuje a oslavuje. Zjevení zde zpřístupňuje více než pouhé pozorování účinku. Proto společná účinnost nenechává osobní rozdíly zmizet.
Biblické texty v souvislostech
Zdroje a prohloubení
- Tomáš Akvinský, Summa theologiaeIII, q. 3, a. 4: Rozlišení společného aktu přijetí a osoby, v níž existuje sjednocení.
- Tomáš Akvinský, Summa theologiaeI, q. 39, a. 7–8: Apropriace společných vlastností podstaty jednotlivým osobám.
- Tomáš Akvinský, Summa theologiaeI, q. 32, a. 1: Společná stvořitelská moc sama o sobě nedovoluje vyvodit osobní trojnost.