Námitka
Korán požaduje jednotu Boha, zakazuje říkat „tři“ a popírá, že Bůh plodí nebo je zplozen. Věčné synovství zdánlivě porušuje Boží jedinečnost a vnáší do něho stvořené poměry.
1. Křesťanské tvrzení musí být správně pojmenováno
Korán v súře 4,171 odmítá řeč o třech a synovství; súra 112 zdůrazňuje Boží jedinečnost a popírá plození.[1][2] Křesťané však neučí ani tři bohy, ani tělesné rozmnožování Boha. „Syn“ označuje nejprve věčný osobní vztah k Otci; Ježíšovo narození z Marie je od něj třeba odlišit.
Marie nepatří k Trojici. Súra 5,116 hovoří o Ježíši a Marii jako o božstvech údajně uctívaných vedle Boha.[3] Tato představa neodpovídá křesťanskému vyznání. Tím však není vyřízena celá islámská námitka: I muslim, který správně chápe Otce, Syna a Ducha, může odmítat osobní trojnost a věčné synovství.
2. Jednota a jednoosobnost nejsou totéž
Křesťanský monoteismus vyznává jednoho nestvořeného Boha. Otec, Syn a Duch nejsou třemi příslušníky rodu bohů. Islámský nesouhlas se nadto týká otázky, zda v tomto jediném Bohu mohou existovat skutečné osobní vztahy.
Slovo „jednota“ nezodpovídá tuto druhou otázku samo od sebe. Kdo tvrdí, že jeden Bůh musí být jedinou osobou, používá dodatečné určení božské podstaty. Toto určení nemůže jednoduše platit za neutrální výsledek počítání.
3. Synovství je chápáno ze zjevení Krista
Jan 17,24 hovoří o lásce Otce k Synu před založením světa. Jan 1,1–3 staví Slovo u Boha a zároveň na nestvořenou stranu veškeré skutečnosti. Zde nejde ani o biologický mýtus, ani o zbožštění původně pouhého člověka.
Klasická nauka o věčném plození se snaží pojmenovat právě tento věčný vztah, aniž tvrdí vznik, dělení nebo nižší božství. Tomáš proto rozlišuje vztah původu a časový počátek.[4] Kritika tělesného rozmnožování tuto nauku nezasahuje. Kritika každého věčného synovství ji skutečně zasahuje – pak však musí argumentovat proti jejímu biblickému obsahu.
4. Otázku autority nelze přeskočit
Nepoužíváme Korán jako vyšší měřítko, které určuje, co smí Kristus o Bohu zjevit. Stejně tak bychom z koránského označení Ježíše jako slova nebo ducha neměli ukvapeně vyvozovat islámské potvrzení jeho božství; tyto výrazy tam stojí v jiném výkladovém rámci.
Nejhlubší rozdíl se týká závazného Božího sebezjevení. Křesťané je přijímají v Synu prostřednictvím apoštolského svědectví. Úkolem rozhovoru je proto odhalit skutečné výroky a předpoklady a vykládat Písmo. Úcta k partnerovi v rozhovoru vyžaduje jasnost ohledně tohoto rozporu, nikoli jeho jazykové zastírání.
Biblické texty v souvislostech
Zdroje a prohloubení
- Korán, súra 4,171Primární text k řeči o třech, synovství a označení Ježíše.
- Korán, súra 112Primární text k jedinečnosti Boha a popření plození.
- Korán, súra 5,116Primární text k uctívání Ježíše a Marie vedle Boha.
- Tomáš Akvinský, Summa theologiaeI, q. 42, a. 2: věčné synovství bez časového počátku.