Tři všemohoucí osoby – tři soupeřící vůle?

1. Myšlený mocenský boj již předpokládá tři oddělené moci

Námitka zachází s Otcem a Synem jako se dvěma vládci s vlastní oblastí moci. Pak skutečně vzniká otázka, kdo se v konfliktu prosadí. Nauka o Trojici však nezačíná třemi takovými bytostmi, které poté uzavřou mír. Vyznává jedinou nedělenou božskou moc a jedinou božskou vůli.^[1]

Tím není žádné osobě upírána moc. Otec nemá třetinu toho, co má i Syn. Každá osoba je zcela Bůh; žádná nedisponuje božstvím oddělitelným od ostatních.

Přitom nejedná abstraktní přirozenost místo osob. Otec, Syn a Duch jednají skrze jediné božské poznání a sílu vůle. „Osoba“ označuje jednajícího, „přirozenost“ to, čím může tímto způsobem jednat. U lidí je lidská přirozenost pokaždé zmnožena; proto mají různé schopnosti vůle. Toto stvořené zmnožení nelze zabudovat již do definice božské osoby. Jediná božská vůle také není čtvrtou osobou, která ostatním předepisuje rozhodnutí.

2. Jan 5 vysvětluje nemožnost dokonalým působením

Ježíš říká, že Syn nemůže nic činit sám od sebe, kromě toho, co vidí činit Otce. Izolovaně by to mohlo znít jako omezená schopnost. Věta však pokračuje: Co činí Otec, činí stejně i Syn. Následně jsou uvedeny dávání života, soud a stejná čest.

Výrok nepopisuje omezené napodobování. Vylučuje svévolné oddělení a spojuje s tím všeobsáhlý nárok. Syn nejedná proti Otci, protože jeho božské působení nestojí mimo společný božský život.

3. Svoboda není schopností zrušit Boží podstatu

Bůh podle 2. Timoteovi 2,13 nemůže zapřít sám sebe. To není slabost vedle jeho věrnosti, nýbrž výraz jeho dokonalosti. Obdobně nemožnost vnitrobožského nepřátelství není nedostatkem svrchovanosti.

Všemohoucnost neznamená, že by Bůh mohl být zároveň dokonale pravdivý a v témže ohledu nepravdivý. Stejně tak božská osoba nemusí být schopna bojovat proti jediné božské dobrotě, aby byla skutečně božská. Stvořená libovůle není měřítkem nestvořené svobody.

Nutná shoda tří předpokládaných aktů vůle by sama o sobě ještě nedokazovala, že existuje pouze jedna vůle. Klasické vysvětlení proto nejprve neklade tři nezávislé vůle a následně nepřidává dohodu. Popírá zmnožení božské síly vůle. Model se třemi vlastními schopnostmi vůle musí zodpovědět další otázku po samotné jednotě Boha.

4. Getsemany kladou jinou otázku

Ježíšova modlitba „ne má vůle, ale tvá“ promlouvá z jeho skutečné lidské existence. Christologické rozlišení božského a lidského chtění vysvětluje, proč jeho poslušnost není hraná. Tomáš tyto dvě vůle výslovně pojednává na základě dvou Kristových přirozeností.^[2]

Nestávají se z toho tři božská centra vůle, která by se musela v nebi dohodnout. Syn uskutečňuje lidskou poslušnost vůči Otci, aniž by jako Bůh měl jiné božství nebo nepřátelskou božskou vůli. Kdo tyto roviny rozlišuje, zachovává jak Boží jednotu, tak skutečnost vtělení.