„Ne má vůle, ale tvá vůle“

1. Zápas je skutečně lidský

V Lukášovi 22,42 stojí Ježíš před utrpením a smrtí. Kalich v biblickém pozadí označuje božský soud; bezhříšný Syn jde cestou zástupného sebevydání. Lidské zaleknutí se tohoto utrpení není morálním selháním. Smrt není dobro, které bychom museli milovat pro ně samotné.

Rozhodující je úplná prosba. Ježíš přináší svou lidskou nechuť k utrpení v poslušnosti před Otce. Nevytváří svévolný protiplán. Sama modlitba uskutečňuje ochotu naplnit vůli Otce.

2. Bez lidské vůle by nebyla lidská poslušnost

Židům 5,8 říká, že se Syn naučil poslušnosti tím, co vytrpěl. Nepřešel tím z neposlušnosti k poslušnosti. Prožil poslušnost v podmínkách skutečného utrpení. Lidské tělo bez lidského chtění by tuto poslušnost nemohlo uskutečnit.

Klasická christologie proto vyznává dvě přirozené vůle: božskou a lidskou. Obě patří k jediné osobě Syna. Tomáš to zdůvodňuje úplností přijatého lidství: Patří k němu schopnost chtít stejně jako schopnost poznávat.^[1]

Lukáš 2,40.52 obdobně popisuje skutečný růst v moudrosti. Božský Syn přijímá lidské poznávání; nedělá ze svého lidského vývoje divadlo. Jeho božské poznání se kvůli tomu nemusí nic přiučovat. Téže osobě jsou v odlišném ohledu přisuzovány lidský růst a božská dokonalost. Rozporné by to bylo teprve tehdy, kdyby bylo jeho lidské poznání ztotožněno s nestvořeným božským poznáním.^[3]

3. Odlišné předměty vysvětlují lidský zápas

Stejnou událost lze posuzovat z různých hledisek. Jako bolestná smrt je kříž něčím, před čím se lidská přirozenost leká. Jako Otcem chtěná cesta spásy je tím, co Syn ochotně uskutečňuje. Toto rozlišení vysvětluje, proč mohou skutečný strach ze smrti a dokonalá poslušnost existovat společně.

Tomáš obdobně rozlišuje přirozené ustupování před utrpením a rozumové chtění tohoto utrpení kvůli jeho cíli.^[2] Tím Getsemany nejsou zlehčovány. Právě protože Ježíšovy lidské síly jsou skutečně lidské, stojí jeho poslušnost utrpení.

4. Nikoli dvě božské strany, nýbrž vtělený Syn

Nauka o Trojici netvrdí tři na sobě nezávislé božské vůle. Otec, Syn a Duch mají jedinou božskou podstatu. Getsemany proto nezjevují vnitrobožský spor mezi Otcem ochotným zachránit a zdráhajícím se božským Synem. Syn přijímá lidské chtění a žije jím společnou Boží vůli spásy.

Jan 10,17–18 popisuje jeho vydání života jako dobrovolné; Filipským 2,6–8 spojuje jeho božské postavení s poslušností až ke kříži. Texty se doplňují: Nikdo nenutí neochotného Syna k vykoupení. Věčný Syn sám sebe vydává a uskutečňuje toto sebevydání jako skutečný člověk. Jeho modlitba je tím svědectvím jeho úplného lidství uvnitř jeho božské osoby.

Věta „má vůle – tvá vůle“ skutečně odlišuje Syna a Otce; christologie nenahrazuje tyto mluvčí dvěma spolu hovořícími přirozenostmi. Odpovídá na jinou otázku: Jakým způsobem zde Syn chce? Prosba, aby kalich minul, patří k jeho přijatému lidskému životu. To, že ji směřuje k Otci, ji automaticky nečiní výrazem druhé, protikladné božské vůle.