Námitka
Pro každodenní důvěru v Boha se Trojice zdá postradatelná. Nestačí Boha milovat, modlit se k němu a následovat Ježíše, aniž bychom se zabývali vztahy mezi Otcem, Synem a Duchem?
1. Pavel popisuje náš přístup k Bohu trinitárně
Efeským 2,18 říká, že skrze Krista máme v jednom Duchu přístup k Otci. Souvislostí je smíření Židů a nežidů skrze kříž. Trinitární struktura tak stojí uprostřed vysvětlení, proč smějí hříšníci společně přicházet k Bohu.
„Skrze“ označuje Kristovo zprostředkující dílo, „v“ přítomnost a účinnost Ducha, „k“ společenství s Otcem. To není cesta přes tři stupně odstupu ke vzdálenému nejvyššímu Bohu. Sám jediný Bůh otevírá a nese náš přístup.
2. Duch nepomáhá pouze zvnějšku
Římanům 8 spojuje Božího Ducha s Kristovým Duchem (verš 9), svědectví našeho synovství (verš 15–16) a jeho přímluvu v naší slabosti (verš 26–27). Křesťanská modlitba proto nespočívá na tom, že vlastní silou nacházíme správná slova.
Duch, který zná Boží hlubiny, pomáhá věřícím v jejich omezeném poznání. Galatským 4,4–6 spojuje poslání Syna s posláním Ducha Syna do našich srdcí. Volání k Otci vzniká uvnitř tohoto božského spásného jednání.[1]
3. Čest Syna nesoutěží se ctí Otce
Jan 5,23 požaduje ctít Syna, jako ctíme Otce. Uctívání Krista proto neubírá Otci žádnou čest. Štěpán vzývá vyvýšeného Pána Ježíše (Skutky 7,59); Zjevení 5,13 směřuje společnou chválu k tomu, kdo sedí na trůnu, a k Beránkovi.
Častým novozákonním základním vzorcem je modlitba k Otci skrze Syna v Duchu. Přímé vzývání Ježíše je rovněž výslovně dosvědčeno. U Ducha není stejná hojnost jednoznačných přímých modlitebních oslovení; jeho plné božství přesto zdůvodňuje, že nesmí být vyloučen z božského uctívání. Rozlišování biblických dokladů brání strnulým nebo přepjatým pravidlům modlitby.
4. Nauka chrání obsah útěchy
Kdyby byl Ježíš pouze stvořením, nebyl by jeho kříž sebevydáním božského Syna. Kdyby byl Duch pouze silou, nebyla by Boží přítomnost v nás osobním působením toho, kdo nás zná a přimlouvá se za nás. Kdyby byl Syn pouhou maskou Otce, nebyla by jeho přímluva u Otce skutečným vztahem.
Trojice tím chrání právě to, čemu křesťané důvěřují: Otec nás přijímá, protože nás Syn smiřuje; Duch dosvědčuje a uskutečňuje naše společenství s Bohem. To není záslužné vědění, které přístup teprve zasluhuje. Je to vysvětlení darovaného přístupu, a proto pokrm pro jistotu, uctívání a modlitbu.[2]
Biblické texty v souvislostech
Zdroje a prohloubení
- Robert L. Reymond, A New Systematic Theology of the Christian FaithS. 313–315: božství a spásné působení Ducha, včetně synovství a přímluvy.
- John M. Frame, The Doctrine of GodKap. 28, s. 638–639: spojení zjevení, vykoupení a trinitárního uctívání.