Proč Syn nezná den a hodinu

1. Marek popisuje více než obyčejného člověka

Marek 13,32 postupně jmenuje lidi, anděly v nebi a Syna. „Ani Syn“ je překvapivým vrcholem výčtu. Bezprostředně předtím přichází Syn člověka v moci a slávě a vysílá anděly, aby shromáždili jeho vyvolené (13,26–27). Text neřadí Ježíše prostě mezi nevědomé lidi.

Toto pořadí hodností samo ještě nedokazuje jeho plné božství. Ukazuje však, že verš nelze oddělovat od jeho vysoce christologického kontextu. Právě Pán přicházejícího dovršení zde hovoří o hranici svého vědění.^[1]

2. Písmo dosvědčuje také jeho božské poznávání

Matouš 11,27 spojuje poznání Syna Otcem s poznáním Otce Synem. Jan 16,30 a 21,17 dosvědčují všeobsáhlé Ježíšovo poznání. Zároveň Lukáš 2,52 uvádí, že Ježíš rostl v moudrosti. Oba druhy výroků platí o témže Kristu.

Křesťanský vykladač proto nesmí stavět ani jeho božství proti jeho lidství, ani jeho lidství proti jeho božství. Otázka zní, jak jediný Syn poznává skutečně božsky a skutečně lidsky. Samo Písmo činí toto rozlišení nezbytným.

3. Mluvčím je osoba; způsob poznání patří k přirozenosti

Když Pavel říká, že „Pán slávy“ byl ukřižován (1. Korintským 2,8), nestala se božská přirozenost smrtelnou. Jediný božský Syn utrpěl smrt podle svého lidství. Jméno jednajícího tedy neurčuje, že každý o něm vypovídaný přísudek musí náležet jeho božské přirozenosti.

Stejná zásada platí u vědění. „Syn to neví“ je pravdivým výrokem o vtěleném Synu vzhledem k jeho lidskému poznání. Z toho nevyplývá: Jeho božské poznání je omezené. To by bylo nutné pouze tehdy, pokud by vtělení muselo znamenat, že každá lidská schopnost Syna se sama stává nekonečnou. Pak by však jeho lidství již nebylo skutečným lidstvím.^[1]

4. Rozpor vzniká teprve vyškrtnutím rozlišení

Logickým rozporem by bylo: Kristus tutéž skutečnost v témže způsobu poznání zároveň ví i neví. Christologický výrok zní jinak: Syn má nestvořené božské poznání a žije se skutečným stvořeným lidským poznáním. To nejsou dvě osoby, nýbrž dva přirozenostem odpovídající způsoby poznávání v jediném Synu.^[2]

Jak je tato osobní jednota utvářena v celé své hloubce, nelze vyvozovat z běžné lidské psychologie. Pro vyvrácení tvrzeného rozporu je však rozhodující, že jeho mlčenlivý předpoklad je chybný: Úplné lidství a úplné božství nesmějí být sloučeny do jediné smíšené přirozenosti.

5. Verš požaduje bdělost, nikoli snížení Ježíše

Marek 13,33 vede bezprostředně k bdělosti učedníků. Výrok není úkolem postavit Syna na úroveň stvoření. Stejně tak není nutné převykládat „nevědět“ na „pouze nechtít říci“. Zde zastávaný výklad bere lidské omezení vážně a zároveň trvá na tom, co ostatní Písmo učí o božství téhož Syna.