Námitka
Přednikájští teologové částečně mluví o podřízenosti Syna a používají nejasné představy o jeho původu. Jednotná trinitární víra od počátku se proto zdá zpětně vykonstruovaná.
1. Raná teologie nebyla jazykově jednotná
Bylo by historicky chybné číst každého raného křesťanského autora tak, jako by již používal pečlivě vymezené pojmy pozdějších vyznání. Některé formulace zůstávají z pozdějšího pohledu mnohoznačné nebo věcně problematické. Křesťanské dějepisectví to nemusí uhlazovat.
Z toho však stejně tak nevyplývá, že všichni raní autoři byli moderními unitáři. Mezi „ještě ne zcela nikájsky formulované“ a „Syn je pouze člověk nebo stvoření“ leží značný rozdíl. Každý text je třeba číst s jeho vlastními pozitivními výroky.
2. Tertullian ukazuje vyjasnění i zbývající napětí zároveň
V díle Proti Praxeovi, kapitole 2, vyznává Tertullian jednu božskou substanci a rozlišuje Otce, Syna a Ducha. Obrací se proti ztotožnění jejich osob i proti třem odděleným bohům. Zároveň používá výrazy jako hodnost, forma a způsob zjevování, které později musely být přesněji vymezeny.[1]
Nelze u něj přehlížet rozlišení a jednotu ani každý jeho výraz bez zkoumání prohlásit za konečný model. Jeho text dosvědčuje již existující trinitární tázání a skutečný proces pojmové práce.
3. „Podřízenost“ může znamenat různé věci
U výroku o podřízenosti je třeba se ptát: Popisuje poslání Syna, jeho poslušnost jako člověka, věčný osobní vztah původu, nebo nižší božskou přirozenost? Tyto výroky nejsou zaměnitelné. Pouze poslední činí ze Syna podle jeho podstaty nižšího boha nebo stvoření.
To, že je Ježíš poslán a poslouchá, stojí v Novém zákoně. To, že proto jeho božská přirozenost musí být méněcenná, tam nestojí. Pozdější vyjasnění slouží právě k zabránění tomuto závěru. Kde jej raný autor skutečně vyvozuje, je třeba mu na základě Písma odporovat.
4. Církev pravdu přijímá; nevytváří ji
Autorita apoštola a pozdějšího vykladače nejsou stejné. Ani problematická Justinova formulace, ani zdařilá Tertullianova formulace nerozhoduje sama ze sebe nauku o Bohu. Oba stojí pod soudem apoštolského Písma.
Vývoj proto může obsahovat obojí: zachování původní pravdy i opravu dřívější nejasnosti. To není výmluva, nýbrž to vyplývá z rozdílu mezi neomylným zjevením a omylným výkladem. Doložení raných rozdílů vyvrací tvrzenou nepřerušenou jazykovou jednotu. Nevyvrací biblické výroky, z nichž bylo získáno nikájské rozlišení stvořeného a nestvořeného.[2]
Biblické texty v souvislostech
Zdroje a prohloubení
- Tertullian, Proti PraxeoviKap. 2–3: jedna substance, tři osoby a tehdejší terminologie.
- John M. Frame, The Doctrine of GodKap. 28, s. 638–639: novozákonní svědectví jako výchozí bod pozdější nauky.