Je Duch svatý skutečně rozpoznáván jako Bůh?

1. Petr popisuje lež jako setkání s Bohem

Skutky 5 nejprve uvádějí lhaní Duchu svatému a následně vysvětlují, že Ananiáš lhal Bohu. Výklad zastupování je myslitelný jako obecná možnost. Ještě však není vysvětlením tohoto Ducha, nýbrž musí být prověřen na dalších zjištěních. Text sám nepřechází od stvořeného posla k jeho vzdálenému vysílateli.

2. Duch zná Boha zevnitř

1. Korintským 2,10–11 nabízí zvláště hluboký přístup. Pavel srovnává lidského ducha, který zná nitro člověka, s Božím Duchem, který poznává Boží hlubiny. Jeho argument nezní, že se Duch jako zvlášť chytré stvoření naučil velmi mnoho o Bohu. Poznání odpovídá spíše vlastnímu vnitřnímu poznání Boha.^[1]

Srovnání nemá tvrdit, že Duch je oddělitelnou psychologickou schopností Boha. Ukazuje, proč zjevení skrze Ducha spolehlivě zpřístupňuje Boží věc: Zjevující nestojí mimo Boha a neodhaduje jeho myšlenky.

3. Jeho přítomnost činí z církve Boží chrám

V 1. Korintským 3,16 zdůvodňuje Pavel to, že církev je chrámem, přebýváním Ducha. V 6,19 nazývá tělo chrámem Ducha svatého. Chrám v této souvislosti náleží Bohu, jehož svatá přítomnost v něm přebývá. Duch není pouze lampou nebo služebníkem v chrámu.^[1]

Navíc Židům 3 uvádí hlas žalmu jako přítomné mluvení Ducha svatého. Boží hlas dosahuje církve skrze něj jako božského mluvčího.

4. Osobnost a božství jsou zdůvodněny společně

„Boží přítomnost“ není alternativou k božství Ducha, pokud je tím míněna vlastní osobní Boží přítomnost. Výraz se stává problematickým teprve tehdy, když z Ducha činí neosobní účinek. Tentýž Duch totiž rozděluje dary podle své vůle, mluví a přimlouvá se za svaté.

Výrok tedy nespočívá na jediném ztotožnění. Boží sebepoznání, svatá chrámová přítomnost, svrchované jednání a osobní mluvení do sebe zapadají. Duch není ani druhým bohem vedle Boha, ani stvořeným zprostředkovatelem informací. V něm se sám jediný Bůh setkává s člověkem a dává se poznat.