Námitka
Duch svatý je vyléván, dáván a přijímán. Lidé jsou jím naplňováni. Takové výrazy se hodí pro sílu nebo látku, nikoli pro božskou osobu.
1. Obrazný jazyk popisuje účinek, nikoli látkové složení
Ve Skutcích 2,17–18 Bůh skrze Jóela ohlašuje vylití svého Ducha. Petr tím vysvětluje prorockou řeč a působící Boží přítomnost mezi jeho lidem. Text neříká, že Duch sestává z tekutiny. Vyvozovat z obrazu neosobní substanci zaměňuje způsob vyjádření s jeho předmětem.
Také Kristus má přebývat ve věřících (Efeským 3,17); mají si ho obléci (Galatským 3,27). Nikdo z toho nevyvozuje, že Kristus je obsahem budovy nebo kusem oděvu. Obrazy přijímání a naplňování nevylučují osobní přítomnost.
2. Ten, který je vyléván, sám jedná
Tentýž Lukáš, který podává zprávu o vylití, nechává Ducha ve Skutcích 13,2 promluvit: Barnabáš a Saul mají být odděleni k dílu, k němuž je povolal. Ve verši 4 jsou Duchem vysláni. Duch zde není pouze účinkem cizího rozhodnutí. Činí si nárok na dílo, povolává své služebníky a vysílá je.
Pavel objasňuje tutéž souvislost na darech: Jeden Duch přiděluje každému, jak chce (1. Korintským 12,11). Je zároveň osobně jednajícím i tím, jehož působení naplňuje církev. Obrazy daru je třeba číst s těmito výroky, nikoli proti nim.[1]
3. Být darem neznamená být předmětem
Nejhlubším Božím darem není něco od něho oddělitelného, nýbrž jeho vlastní přítomnost. Proto může být dán také Syn (Jan 3,16), aniž se tím stává věcí. Tomáš přesně rozlišuje mezi darovaností a přirozeností toho, kdo je dáván: Vztah k příjemci nečiní z božské osoby méněcennou bytost.[2]
U Ducha obdobně nejde o část Boha, která by byla rozdělována po dávkách. Mnozí věřící přijímají jediného Ducha. Jeho přítomnost není prostorově omezena jako přítomnost těla. Rozmanitost jeho účinků jej nerozkládá na kusy.
4. Letnice jsou trinitární událostí
Skutky 2,33 jmenují vyvýšeného Ježíše, Otce a zaslíbeného Ducha. Syn přijímá od Otce zaslíbení Ducha a vylévá to, co posluchači vnímají. Poslání zjevuje řád jednání; nedokazuje odstupňování božské podstaty. Kontext spojuje dar Ducha právě s vyvýšením Ježíše na Pána.
Úsudek „vyléván, tedy neosobní“ tak selhává dvojím způsobem: Zachází s obrazem jako s popisem látky a izoluje jej od výroků o vlastním chtění a jednání Ducha.
5. Je „Boží Duch“ pouze Božím vlastnictvím nebo silou?
Výraz příslušnosti ještě neurčuje druh přirozenosti. „Boží Syn“ rovněž označuje někoho ve vztahu k Bohu, nikoli neosobní vlastnictví. V Římanům 8,9 je tentýž Duch nazván Božím Duchem i Kristovým Duchem; následně Pavel hovoří o Kristu ve věřících. Obraty spojují přebývání Ducha s přítomností Boha a Krista. Nečiní z něj ani dvě různé síly, ani věc oddělitelnou od Boha.[3]
Osobnost se nevyvozuje pouze z genitivu „Boží“. Vyplývá z popsaného poznávání, chtění a jednání téhož Ducha. Předepisovat řeči o vlastnictví zásadně neosobní význam by nahrazovalo tyto jednoznačné výroky nezdůvodněným gramatickým pravidlem.
Biblické texty v souvislostech
Zdroje a prohloubení
- Robert L. Reymond, A New Systematic Theology of the Christian FaithOddíl o božství a osobnosti Ducha svatého, s. 313–315.
- Tomáš Akvinský, Summa theologiaeI, q. 38, a. 1: „Dar“ jako označení božské osoby; zvláště odpovědi na námitky.
- Římanům 8,9–11Boží Duch, Kristův Duch a Kristova přítomnost ve věřících v témže argumentačním postupu.