Námitka
Bůh mluví jako „já“ a prohlašuje, že kromě něho není žádný Bůh. Je-li JHWH jediným Bohem Izraele, zdá se být každá osobní pluralita uvnitř Boha vyloučena.
1. Boží jedinečnost je výchozím bodem
5. Mojžíšova 6,4 zavazuje Izrael pouze k JHWH. Izajáš 44,6–8 a 45,5–7 vylučují každého božského konkurenta. Trojice tyto výroky neoslabuje. Otec, Syn a Duch nejsou tři bytosti, z nichž jedna by byla nejvyšším Bohem. Jediný Bůh je Otec, Syn a Duch.
Dodatečná věta „Jeden Bůh musí být právě jedna osoba“ nestojí ani v Šema, ani v Izajášově polemice proti modlám. Je předpokladem unitářského závěru. Slovo „jeden“ samo o sobě nerozhoduje, jak je Boží jednota osobně určena. Stejně tak hebrejské echad již nedokazuje složenou nebo trojjedinou jednotu. Rozhodující je celé Boží sebezjevení.
2. Nový zákon nestaví Ježíše vedle JHWH
Izajáš 45,23 ohlašuje, že se každé koleno skloní před JHWH. Filipským 2,10–11 přejímá toto vyznání a vztahuje všeobecnou poctu na Ježíše Krista. Přitom nevzniká soupeření s Otcem: Kristova čest se děje ke slávě Boha Otce. Pavel nerozšiřuje počet bohů. Vyznává Ježíše uvnitř jedinečné božské vlády.
Ještě zřetelnější je Židům 1,10–12. List uplatňuje slova ze Žalmu 102 na Syna: Založil nebesa a zemi; stvoření pomíjí, on zůstává. Původní žalm se obrací na JHWH. Syn tedy není pouze označen čestným titulem, nýbrž je jako trvající Stvořitel odlišen od pomíjivého stvoření.[1]
3. Božské já není rozloženo na tři bohy
Když JHWH v Izajášovi 44,24 prohlašuje, že je jediným Stvořitelem, a Jan 1,3 připisuje veškeré stvoření Slovu, zůstávají dvě možnosti: Buď si texty odporují, nebo Slovo není cizím spolupracovníkem mimo jediného Boha. Křesťanský závěr je druhý. Jednota Stvořitele je právě důvodem, proč se Synem nezacházet jako s dalším podřízeným bohem.
Zájmeno v jednotném čísle označuje jediného mluvícího Boha. Není úplným pojednáním o osobních vztazích jeho podstaty. Zda mluví Otec, Syn, nebo Bůh bez bližšího osobního určení, je třeba vyjasnit u příslušného textu. Pouhý tvar „já“ tuto exegezi nemůže nahradit.
4. Pokrok zjevení není výměnou Boha
Nový zákon nezvěstuje jiného Boha než Starý. Ukazuje, kdo je Bůh Izraele ve své věčné plnosti. Proto mohou apoštolové zároveň vyznávat monoteismus Izraele a vzývat Ježíše jako Pána. Nechápou Ježíšovo božství jako výjimku z Boží jedinečnosti, nýbrž jako součást její správně pochopené výpovědi.
Kdo argumentuje Izajášem proti Ježíšovu božství, musí proto vysvětlit, proč apoštolové uplatňují na Ježíše právě Izajášovy texty o JHWH. Samotné jednotné číslo na tuto otázku neodpovídá.
5. Vylučuje nedělená jednota každý vztah?
Silnější námitka jednoduchosti tvrdí: Každé reálné rozlišení v Bohu jej musí skládat. Avšak „rozlišený“ a „složený jako součást“ neznamenají totéž. Klasická trinitární odpověď nechápe Otce, Syna a Ducha jako tři kusy, které se doplňují v Boha. Být Otcem a být Synem rozlišuje jejich vzájemný vztah; nerozdělují ani Boží moc, ani jeho bytí mezi více nositelů.[3]
Filozofické vysvětlení tím ještě není rozvedeno ve všech podrobnostech. Je však viditelný rozhodující přechod: Kdo z Boží nedělenosti vyvozuje jeho jednoosobnost, musí ukázat, proč by skutečný osobní vztah nutně byl dělením. Šema to neříká. Křesťanská odpověď zachovává jeho nedělenou jednotu a zároveň bere vážně vztahy dosvědčené v Novém zákoně.
Biblické texty v souvislostech
Zdroje a prohloubení
- Robert L. Reymond, A New Systematic Theology of the Christian FaithKap. 8, „Old Testament Yahweh Passages Applied to Jesus“, s. 311–312.
- John M. Frame, The Doctrine of GodKap. 28: Ježíšovo božství v souvislosti biblického monoteismu.
- Tomáš Akvinský, Summa theologiaeI, q. 28, a. 2–3: skutečné vztahy bez složenosti božské podstaty. Vztahový model objasňuje křesťanskou odpověď na námitku jednoduchosti.