Jeden Bůh a jeden lidský prostředník

1. Souvislosti vysvětlují důraz

V 1. Timoteovi 2 vyzývá Pavel k modlitbě za všechny lidi. Jeho zdůvodnění vede od všeobecné Boží vůle spásy přes jednoho Boha a jednoho prostředníka k výkupnému za všechny. Pro každý národ není jiný Bůh a vlastní cesta spásy. Jediný Kristus spojuje lidstvo s Bohem.

To, že Pavel přitom říká „člověk“, patří přímo k argumentaci: Kristus skutečně patří k těm, za něž se vydává. Jeho lidství není kostým a jeho zástupné jednání není pouhým působením na dálku.

2. „Člověk“ neznamená „výhradně člověk“

Námitka potřebuje dodatečnou větu: Kdo je člověk, nemůže zároveň mít božskou přirozenost. Tuto větu zde Pavel neformuluje. Jan 1,14 popisuje právě to, že Logos dříve označený jako Bůh se stal tělem. Vtělení neruší jeho předchozí identitu ani nemění jeho lidství ve zdání.

Výrok o Ježíšově lidství proto nelze stavět proti výrokům o jeho božství. Naopak jeho božství nesmí sloužit k obcházení zde zdůrazněného skutečného lidského zastupování.

3. Úřad prostředníka označuje vztah

Prostředník jedná za lidi před Bohem. Z toho vyplývá skutečné rozlišení, nikoli však automaticky cizí božská přirozenost. Syn není Otec, k němuž nás vede. Jako člověk nás před ním zastupuje. Tomáš proto odlišuje božskou osobu Krista od lidské přirozenosti, podle níž tento prostřednický úřad vykonává.^[1]

Nejedná abstraktní „přirozenost“ vedle Ježíše. Sám Syn se vydává jako člověk. Židům 2,14–18 obdobně spojuje jeho účast na těle a krvi s jeho kněžským jednáním.

4. Právě souvislosti brání falešné alternativě

Pavel neříká: Buď je Ježíš Bůh, nebo se může přimlouvat za lidi. Zvěstuje jediného prostředníka, který sám sebe dal jako výkupné. Trinitární christologie vysvětluje, proč k nám tento prostředník skutečně patří a zároveň nám zpřístupňuje samotného Boha.

Také titul jako „Mesiáš“ nebo „Boží Syn“ je třeba číst v příslušném kontextu. Ne každé užití samo o sobě dokazuje plné božství. Stejně tak titul, který popisuje Ježíšovo poslání nebo lidství, nemůže vyvrátit božství dosvědčené jinde.

Jan 5 ukazuje, jak takové zkoumání kontextu vypadá: Ježíšovo synovství je spojeno s jednáním Otce, dáváním života a stejnou ctí, jaká náleží Otci. Závěr proto nezní: Každý „Boží Syn“ je Bůh. Zní: To, co Jan vypovídá o tomto Synu, přesahuje pouhé pověření. Společný titul nečiní různé nositele v každém ohledu stejnými.^[2]