Námitka
Ježíš v Janovi 17,3 nazývá Otce „jediným pravým Bohem“ a odlišuje se od něho. Je-li toto označení výlučné, nemůže přece sám Ježíš být pravým Bohem.
1. Otec je jediný pravý Bůh
Ježíš oslovuje Otce. To nelze obejít dodatečným nahrazením „tebe“ výrazem „Trojici“. Otec je pravý Bůh; vedle tohoto Boha neexistuje druhý pravý Bůh. Z toho však ještě nevyplývá, že Syn musí být nebožskou skutečností oddělenou od tohoto Boha. Právě tento předpoklad by námitka teprve musela dokázat.
Výlučnost směřuje proti jiným bohům. Zda Syn patří k těmto údajným jiným bohům, nebo k jediné božské skutečnosti, rozhoduje kontext evangelia. Trinitární odpověď proto bere „jediný“ zcela vážně.[1]
2. O dva verše později stojí Ježíšova předsvětská sláva
V Janovi 17,5 prosí Ježíš o slávu, kterou měl u Otce dříve, než existoval svět. Věta hovoří o skutečném vlastnictví ve vztahu: Měl jsem slávu u tebe. Neříká pouze, že Bůh někdy plánoval oslavit člověka. Jan 17,24 doplňuje předsvětskou lásku Otce k Synu.
Obě věty patří k téže modlitbě jako verš 3. Pouze lidský Mesiáš, který před narozením existoval jen jako myšlenka v Božím plánu, není dostatečným vysvětlením tohoto jazyka. Jan zavedl osobní preexistenci již v 1,1–3: Slovo bylo u Boha a bylo Bůh.
3. Jan rozlišuje osoby, aniž odděluje božství
Jan 20,28 nechává Tomáše oslovit vzkříšeného Ježíše jako svého Pána a Boha. Ježíš jej nekárá, nýbrž mluví o jeho víře. Kdo čte Jana 17,3 tak, že evangelista Ježíše zásadně vylučuje z pravého božského bytí, staví Jana proti jeho vlastnímu výslovnému výroku.
Také Jan 5,23 je rozhodující pro otázku údajně nižšího božství: Všichni mají ctít Syna, jako ctí Otce. V přísně monoteistickém rámci evangelia není Syn druhým předmětem nižší formy uctívání Boha. Jeho čest patří ke cti Otce.
4. Společné poznání je samo náznakem
Jan 17,3 popisuje věčný život jako poznání Otce a jím poslaného Ježíše Krista. Syn je zahrnut do tohoto spásného poznání Boha. To samo by ještě nebylo úplnou naukou o Trojici; společně s jeho předsvětskou slávou, postavením Stvořitele a Tomášovým vyznáním však vzniká uzavřená souvislost.[1]
Rozlišení vysílatele a posla vysvětluje, proč Ježíš není Otec. Nevysvětluje, proč by neměl být Bohem. Poslání je vztah mezi osobami, nikoli automatické zařazení poslaného mezi stvoření. Námitka obojí zaměňuje. Modlitba vyznává jediného pravého Boha a zároveň zjevuje věčné společenství Otce a Syna.
Biblické texty v souvislostech
Zdroje a prohloubení
- John M. Frame, The Doctrine of GodKap. 28, námitka k Janovi 17,3, s. 683–684.
- Robert L. Reymond, A New Systematic Theology of the Christian FaithKap. 8, „The Son’s Eternal Preexistence“, s. 230–232.