Námitka
Boží plnost může přebývat i ve věřících. Koloským 2,9 by proto mohlo mínit pouze zvláštní Ježíšovu blízkost Bohu. A v 1. Janově 5,20 by „pravý Bůh“ mohl označovat Otce namísto Ježíše.
1. Zdůvodnění v Koloským 2 je rozhodující
Pavel varuje před učením, které se nedrží Krista. Své varování zdůvodňuje tím, že v Kristu tělesně přebývá celá plnost božství. Poté říká, že věřící jsou v něm přivedeni k plnosti. Oba výroky nestojí vedle sebe jako dva příklady stejného druhu. Kristova plnost zdůvodňuje zaopatření jeho církve.[1]
Kristus tedy není dalším příjemcem mezi jinými. Je tím, v němž církev má to, co jí nemůže dát žádná soupeřící moc.
2. Účast není stejným výrokem jako plné božství
Efeským 3,19 prosí o naplnění věřících ke vší Boží plnosti. To popisuje jejich Bohem darovanou účast. Koloským 2,9 naproti tomu výslovně určuje, co přebývá v Kristu: veškerá plnost božství, a to tělesně. Výraz patří ke svědectví o vtělení a je vysvětlován předchozími výroky o stvoření v Koloským 1.
Podobné slovo „plnost“ nečiní výroky totožnými. Zdroj a přijímání, Krista a jeho údy nelze zaměňovat. Závěr, že všichni křesťané jsou proto stejně tak Bohem, vzniká teprve zahlazením těchto rozdílů.
3. Vztah zájmena „tento“ je třeba zkoumat samostatně
V 1. Janově 5,20 stojí bezprostředně před „Tento je pravý Bůh a věčný život“ jméno Ježíš Kristus. To svědčí pro vztah k Synu. Navíc již 1,2 spojuje s Kristem život, který byl u Otce a byl zjeven.
Na druhou stranu byl bezprostředně předtím Otec označen jako Pravdivý. Proto i trinitární vykladači zastávají zpětný vztah k němu. Pravidlo „zájmeno vždy míní nejbližší podstatné jméno“ by bylo příliš hrubé. Reymond rozebírá obě čtení a zdůvodňuje, proč dává přednost Synu.[1]
4. Odlišná důkazní síla není rozporem
Koloským 2,9 výslovně vypovídá plné Kristovo božství. V 1. Janově 5,20 je vztažení spornější; vztah k Ježíši lze dobře zdůvodnit, není však rozhodnut pouhou blízkostí slov. Ani vztah k Otci by nepopíral božství Syna.
Přesná obhajoba proto nevyžaduje uměle stejnou jednoznačnost všech veršů. Ukazuje, co každý text skutečně unese, a právě tím získává argumentační ostrost.
Biblické texty v souvislostech
Zdroje a prohloubení
- Robert L. Reymond, A New Systematic Theology of the Christian FaithKoloským 2,9, s. 252–253; 1. Janův 5,20, s. 306–308.