Námitka
Také králové přijímají klanění, proroci činí zázraky a učedníci zvěstují odpuštění. Ježíšova zvláštní pravomoc by tedy mohla být zcela udělena Bohem, aniž by sám Ježíš byl Bohem.
1. Jednotlivá gesta nestačí
Klanění může vyjadřovat úctu ke králi. Zázrak se může stát skrze proroka. Pouhé pozorování takových jednání proto ještě nedokazuje, že jejich příjemce nebo vykonavatel je Bůh. Rozhodující chybou by však bylo vyvodit z tohoto omezeného pozorování úplné vysvětlení všech výroků o Ježíši.
Otázka zní: Jaký druh uctívání a jaký dosah pravomoci popisuje příslušný text?
2. Jan 5 spojuje jednání se stejnou ctí
Ježíš hovoří o tom, že Syn stejně jako Otec oživuje mrtvé a že všichni mají ctít Syna, jako ctí Otce. Kdo nectí Syna, zneuctívá tím Otce. Nejde pouze o úctu ke spolehlivému poslu. Vztah k Ježíši rozhoduje o přiměřeném uctívání Boha.
Tak se stává srozumitelným i jeho výrok, že nic nečiní sám od sebe: Popírá jednání oddělené od Otce. Neomezuje jej na malý výsek božské účinnosti. Co činí Otec, činí stejně i Syn.
3. Zjevení odlišuje stvoření a předmět uctívání
Ve Zjevení 19,10 anděl odmítá klanění a odkazuje na uctívání Boha. V kapitole 5 naproti tomu Beránek spolu s tím, který sedí na trůnu, přijímá chválu celého stvoření. Text nestaví Beránka mezi uctívající tvory, nýbrž na stranu příjemce jejich všeobsáhlého uctívání.[1]
Jediné dvorské gesto by mohlo být mnohoznačné. Výslovně všeobecná chvála v knize, která odmítá uctívání stvoření, má jinou výpovědní hodnotu.
4. Církev se obrací na samotného Ježíše
Štěpán prosí Ježíše, aby přijal jeho ducha. Pavel označuje křesťany jako lidi, kteří vzývají Ježíšovo jméno. Takové výroky nepopisují pouze modlitby k Bohu, v nichž se Ježíš zmiňuje mimochodem. Sám Ježíš je adresátem důvěřivého vzývání.[1]
Závěr proto spočívá na spojení textů: stejná čest s Otcem, všeobecné uctívání, život tvořící jednání a bezprostřední vzývání. Kdo pouze odkazuje na mnohoznačnost jednotlivého slova, na tuto souvislost ještě neodpovídá. Písmo ukazuje Syna jako toho, v jehož uctívání je ctěn Otec, protože jejich božská sláva spolu nesoutěží.
5. Proč Ježíš přijímá pravomoc, je-li Bůh?
Jan 5,27 uvádí jako důvod předané soudcovské pravomoci výslovně jeho postavení Syna člověka. Daniel 7,13–14 obdobně popisuje uvedení do všeobsáhlé, trvalé vlády. Takové věty se týkají úřadu a jeho výkonu v dějinách spásy. Netvrdí, že příjemce předtím neměl ani božskou přirozenost, ani božskou moc.
Matouš 28,18 po vzkříšení hovoří o pravomoci vtěleného Mesiáše. Tentýž úkol jej spojuje s Otcem a Duchem a zaslibuje jeho trvalou přítomnost u učedníků. Přijaté mesiášské království a věčné božství proto nejsou protiklady. Námitka by nejprve musela dokázat, že každé uvedení do úřadu předpokládá dosavadní nebožskost ustanoveného. Toto pravidlo nestojí v žádném z těchto tří textů.[2]
Biblické texty v souvislostech
Zdroje a prohloubení
- Robert L. Reymond, A New Systematic Theology of the Christian FaithVzývání Krista a uctívání: pavlovská christologie a Zjevení.
- Robert L. Reymond, A New Systematic Theology of the Christian FaithS. 225–226, „The Son of the Triune Name“: přijatá všeobsáhlá pravomoc v Matoušovi 28,18 v souvislosti křestního poslání a trvalé přítomnosti.