Námitka
„Já a Otec jsme jedno“ nemusí znamenat jednotu podstaty. Také učedníci mají být jedno. Ježíš navíc ve své odpovědi nazývá jiné lidi „bohy“.
1. Ježíš vysvětluje nezničitelné bezpečí svých ovcí
Myšlenkový postup nezačíná teprve v Janovi 10,30. Ježíš dává ovcím věčný život a nikdo je nemůže vyrvat z jeho ruky (verš 28). Poté říká odpovídající věc o ruce Otce (verš 29). Teprve pak prohlašuje: On a Otec jsou jedno. Jednota se zde týká jejich účinné ochrany, kterou nemůže překonat žádná cizí moc.
„Jedno“ je ve středním rodu; „jsme“ je v množném čísle. Otec a Syn tedy nejsou tatáž osoba. Střední rod však sám o sobě ještě neurčuje ani celý rozsah jejich jednoty. Ten vyplývá z jednání, které Ježíš právě přisuzuje oběma.[1]
2. Jednota učedníků má jiný základ
Jan 17 prosí o jednotu věřících. Z toho nevyplývá, že každý vztah popsaný jako „jedno“ musí být stejného druhu. Učedníci přijímají život, slávu a společenství; Syn dává věčný život. Jejich jednota je darovaná a závislá. Jednota Otce a Syna je základem, z něhož tento dar pochází.
Ani „jako“ v Janovi 17,21 netvrdí úplnou rovnost mezi stvořením a Stvořitelem. Staví společenství věřících pod vzor a účinnost společenství Otce a Syna. Kdo obojí ztotožňuje, musel by učedníkům připsat také Ježíšovu předsvětskou slávu a jeho postavení Stvořitele.
3. Žalm 82 je protiargument, nikoli ústup
Ježíš odpovídá na výtku rouhání místem Písma, kde se skutečně vyskytuje označení „bohové“. Tím nejprve ukazuje: Již vaše Písmo tento výraz v určité souvislosti dovoluje. Užití božského označení proto nemůže bez jakéhokoli dalšího zkoumání platit za rouhání.
Ježíš se však jednoduše neztotožňuje s adresáty žalmu. Odlišuje je, k nimž se stalo Boží slovo, od sebe, kterého Otec posvětil a poslal do světa. Jeho argument směřuje od menšího k většímu. Zda adresáty Žalmu 82 chápeme jako pozemské soudce, nebo jako nebeské bytosti, na tomto argumentačním směru nic nemění.
4. Ježíš vede zpět ke svým skutkům a své jednotě s Otcem
Závěrečné vysvětlení nezní: Jsem pouze jedním z oněch „bohů“. Ježíš vyzývá, aby si všímali jeho skutků a jeho posluchači tak poznali, že Otec je v něm a on v Otci (Jan 10,37–38). To odpovídá Janovi 5,19–23: Syn koná skutky Otce, dává život a má být ctěn jako Otec.
Jan 10,30 proto není izolovanou jazykovou hádankou. Rovnost zachraňující moci, dávání věčného života a vzájemná přítomnost patří k sobě. Pouhá shoda dvou oddělených aktérů tyto výroky nevysvětluje. Text rozlišuje Otce a Syna a vyznává jejich nedělenou božskou účinnost.
Biblické texty v souvislostech
Zdroje a prohloubení
- Robert L. Reymond, A New Systematic Theology of the Christian FaithKap. 8, „The Unity of the Son and the Father“, s. 229–230; ochrana ovcí a argument ze Žalmu 82.