Námitka
Také uzdravený slepý říká v Janovi 9,9 „Já jsem to“. Ježíšova slova před Abrahamem by proto mohla vyjadřovat pouze jeho přednost v Božím plánu, aniž by tvrdila skutečnou preexistenci nebo božství.
1. Souvislosti rozlišují dva zcela odlišné výroky
V Janovi 9,9 muž odpovídá na otázku po své totožnosti: Je to známý žebrák. V Janovi 8,57–58 jde naproti tomu o Ježíše a Abrahama. Na námitku, že mu ještě není padesát let, Ježíš odpovídá, že dříve než Abraham vznikl, on je. Stejné slovní spojení tedy neplní tutéž funkci.
Abrahamův vstup do dějin je označen pomocí genesthai, „stát se/vzniknout“; Ježíš o sobě mluví pomocí egō eimi, „já jsem“. Protiklad zaměřuje pohled na jeho bytí před Abrahamem. Věta neříká: Můj úkol je důležitější než Abrahamův úkol. Čistě ideální preexistence není odpovědí na skutečný průběh rozhovoru.[1]
2. Ostatní texty o preexistenci výrok vysvětlují
Jan 6,62 hovoří o návratu Syna člověka tam, kde byl předtím. Jan 16,28 popisuje souvislý pohyb: vyšel od Otce, přišel do světa, opouští svět, jde k Otci. Kdyby byl skutečný pouze návrat, ale předchozí bytí u Otce bylo jen myšlenkou, přirozená struktura těchto výroků by se rozpadla.
Jan 17,5 navíc vysvětluje, že Ježíš měl slávu u Otce dříve, než byl svět. Jana 8,58 proto nelze omezit na přednostní postavení, které Ježíš měl pouze v Božím předzvědění. Mluvčí si nárokuje osobní preexistenci.
3. Jazyk připomíná Boží svědectví o sobě
Božské výroky „Já jsem“ ze Starého zákona tvoří širší pozadí. Zvláště těsná je souvislost mezi Izajášem 43,10 a Janem 13,19: Předpověď má vést k poznání, kdo je mluvčí. Jan nechává Ježíše mluvit v této souvislosti zjevení, nikoli pouze běžným jazykem identifikace osoby.
Neměli bychom přitom tvrdit, že Jan 8,58 je jednoduše úplným doslovným citátem 2. Mojžíšovy 3,14. Řecké formulace nejsou totožné. Argument spočívá na síti božského svědectví o sobě, Ježíšově předsvětském bytí a celkové christologii evangelia – nikoli na dvou magických řeckých slovech.
4. Reakce potvrzuje konflikt, ale nenahrazuje exegezi
Následující úmysl kamenovat ukazuje, že Ježíšův výrok spor vyhrocuje. Odpůrci však mohou Ježíšovi nerozumět; jejich pobouření samo nedokazuje jeho božství. Nosným dokladem je to, co Ježíš říká a jak to Jan vykládá pomocí prologu, textů o preexistenci a Tomášova vyznání Boha.
Výsledek je proto silnější než „Jiní považovali větu za rouhavou“: Ježíš, který mluví v dějinách, si nárokuje bytí, které nezačíná Abrahamem, a dokonce ani světem. Jan 1,1–3 určuje toto bytí jako nestvořené bytí božského Slova.
Biblické texty v souvislostech
Zdroje a prohloubení
- Robert L. Reymond, A New Systematic Theology of the Christian FaithKap. 8, „The Son’s Eternal Preexistence“, s. 230–232; Jan 8,58 a janovské texty o preexistenci.