Námitka
Pavel říká, že Pán je Duch a poslední Adam se stal oživujícím duchem. Je-li Ježíš Duch, nemohou přece Syn a Duch svatý být dvě různé osoby.
1. „Pána“ je třeba určit ze souvislostí
2. Korintským 3 navazuje na scénu, v níž Mojžíš předstupuje před Pána a odkládá závoj. Pavel ji vztahuje na svobodu a poznání působené Duchem. Proto je třeba se nejprve ptát, zda „Pán“ zde označuje Boha osloveného v Exodu, nebo Krista v jeho přítomném spásném jednání.[1]
Zastávány jsou obě výkladové linie. Větu nelze bez tohoto kroku proměnit v abstraktní vzorec identity „Ježíš je tatáž osoba jako Duch svatý“.
2. Výrok se týká božské přítomnosti a účinnosti
Pavel vysvětluje, jak je odstraněn závoj a rozpoznána sláva. Duch oživuje; v jeho přítomnosti se člověk setkává s osvobozujícím Pánem. Odkaz na Krista proto popisuje neoddělitelnou přítomnost vyvýšeného Pána skrze jeho Ducha. Nemusí znamenat, že je zrušeno každé osobní rozlišení.
Následující výraz „Duch Páně“ sám zachovává vztah. Římanům 8 obdobně může hovořit o Božím Duchu, Kristově Duchu a Kristu ve věřících, aniž by z toho činil tři na sobě nezávislé spásné děje.
3. Poslední Adam se nestává třetí osobou Trojice
1. Korintským 15 srovnává Adama jako příjemce života s Kristem jako tím, kdo zprostředkovává život vzkříšení. Tématem je přirozené a duchovní tělo. „Duchovní“ zde neznamená netělesné; Pavel hájí právě tělesné vzkříšení.
Je-li poslední Adam nazván oživujícím duchem, popisuje to jeho životodárné postavení jako Vzkříšeného. Nepodává to zprávu, že Syn odložil svou osobu nebo lidství a byl proměněn v Ducha svatého. Takový děj by byl argumentu cizí.
4. Společné oživování není zaměnitelností osob
Jan 14,16 odlišuje Syna od jiného Přímluvce, o něhož žádá Otce. Tento výslovný vztah není vymazán zhuštěným výrokem o jejich společné účinnosti. Naopak jednotu jejich působení nesmíme redukovat na pouhou spolupráci oddělených bytostí.
Pavel ukazuje, jak k nám dospívá jediné božské ujištění o životě: od vzkříšeného Krista v Duchu svatém. Texty určují spásné jednání a jeho účinnost. Nedávají důvod považovat prosícího Syna a vyslaného Přímluvce za tutéž osobu.
Biblické texty v souvislostech
Zdroje a prohloubení
- NET Bible, 2. Korintským 3,16–18Odkaz na 2. Mojžíšovu 34,34 a formulaci o Pánu a Duchu.