Námitka
Řecké slovo pneuma je středního rodu; Duch navíc nemá osobní vlastní jméno. Řeč o třetí božské osobě se zdá být pozdějším výkladem.
1. Gramatický rod nerozhoduje o osobním bytí
V němčině je „das Kind“ středního rodu, ačkoli dítě je osobou. Obdobně je třeba také v řečtině rozlišovat gramatický rod a druh označované bytosti. Střední rod pneuma neznamená „neosobní věc“. Tentýž způsob užití slova se může vztahovat na osobní duchy, například v Židům 1,14.
Opačná chyba nauce o Trojici také nepomáhá: Zájmeno mužského rodu samo o sobě nedokazuje osobnost. Kde je Duch označen jako paraklētos, „Přímluvce“, je toto vztažné slovo gramaticky mužského rodu. Odpovídající zájmena mužského rodu nejsou nutným porušením gramatiky, které by bylo možné vysvětlit teprve božstvím Ducha.
2. To, co Přímluvce dělá, je rozhodnější než koncovka
Jan 14,26 výslovně identifikuje Přímluvce jako Ducha svatého a říká, že bude učedníky učit a připomínat jim Ježíšova slova. Jan 15,26 odlišuje jeho svědectví od svědectví učedníků. Jan 16,13–15 popisuje jeho slyšení, mluvení a oslavování Syna.
Zdůvodnění jeho osobnosti spočívá v tomto souvislém podání. Zůstává v platnosti, i když je zájmeno gramaticky středního rodu, a nepotřebuje sporné tvrzení o gramatických výjimkách. Exegeze by měla vykládat silný kontext místo přetěžování slabého jednotlivého pozorování.[1]
3. Osoba nepotřebuje vlastní jméno podle lidského vzoru
Také „Otec“ a „Syn“ jsou nejprve vztahová označení. Rozlišují osoby, aniž fungují jako lidská křestní jména. „Duch svatý“ označuje Ducha tak, jak jej Bůh zjevuje. Chybějící dodatečné jméno nedokazuje neosobnost stejně jako oslovení „Otče“ u Otce.
Tomáš poznamenává, že označení Ducha je utvořeno jinak než známý lidský vztahový pár otec–syn. Z toho pro něj nevyplývá menší skutečnost osoby. Náš jazyk nemá pro každý vnitrobožský vztah bezprostředně odpovídající model ze stvoření.[2]
4. Křestní formule spojuje označení a osobní vztah
Matouš 28,19 jmenuje Otce, Syna a Ducha svatého pod jediným jménem, v něž se křtí. Tento kontext nestaví Ducha jako neosobní pomůcku vedle dvou osob. Patří ke zjevení Boha, na jehož autoritu a společenství křest odkazuje.
Otázku Ducha proto rozhodují Boží výroky o něm: koho posílá, co poznává a chce, v jakém vztahu stojí k Otci a Synu. Gramatický rod jeho označení toto zkoumání nenahrazuje.
Biblické texty v souvislostech
Zdroje a prohloubení
- Robert L. Reymond, A New Systematic Theology of the Christian FaithS. 313–315: osobní přívlastky Ducha. Zdejší argumentace se neopírá o domněle gramaticky nemožné zájmeno.
- Tomáš Akvinský, Summa theologiaeI, q. 36, a. 1: zvláštní způsob označení „Duch svatý“. Pozdější dodatek k 1. Janovu 5, který je tam rovněž uveden, zde není použit jako doklad z Písma.