Čtyři otázky, které je třeba oddělit
Stala se tvrzená událost? Stačí běžné vysvětlení? Jaké příčině ji lze připsat? Který konkrétní náboženský výrok tím získává potvrzení? Kdo tyto otázky sloučí do jediného dojmu, může od dojemného vyprávění dospět k dalekosáhlému učení, aniž by prověřil rozhodující závěr.
Protestant nemusí popírat Boží schopnost uzdravovat nebo mimořádně jednat. Stejně tak nemusí každé hlášené zjevení bez zkoumání prohlásit za podvod. Přiměřeným postojem není ani lehkověrnost, ani paušální odmítnutí, nýbrž zkoumání podle srozumitelných měřítek a Božího zjevení.
Sama Bible omezuje argumentaci znameními
Deuteronomium 13 varuje před znamením spojeným s výzvou následovat jiné bohy. Znamení neruší platnost již daného zjevení. Galatským 1,8 podřizuje apoštolskému evangeliu i poselství anděla. 1. Janova 4,1 požaduje zkoumání duchů. Působivý zážitek tedy není svým vlastním nejvyšším měřítkem pravdy.
Z toho neplyne, že každý neprotestantský zázrak je démonický. Text zakládá pravidlo ověřování, nikoli diagnózu každého jednotlivého případu na dálku. Bez dostatečných dokladů o příčině je třeba ponechat nejistotu otevřenou. Neobjasněná příčina není povolením dosadit si žádoucí vysvětlení.
Relikvie a biblické předměty
Bible podává zprávy o mimořádných uzdraveních v souvislosti s předměty a dokonce s Elíšovými kostmi (2Kr 13,20–21; Sk 19,11–12). Proto je nebiblické tvrzení, že Bůh nikdy nemůže jednat prostřednictvím předmětu. Otázkou je, zda z takového jednání plyne všeobecná kultická úcta k předmětu.
I zde pomáhá bronzový had: Předmět původně nařízený Bohem byl zničen, když se stal předmětem nepřípustného uctívání (2Kr 18,4). Boží dřívější použití a oprávněnost každé pozdější praxe nejsou totožné. Zázrak může dosvědčovat Boží svobodu, aniž by zakládal lidské nakládání s jeho mocí.
Co uzdravení automaticky nedokazuje
Předpokládejme, že se člověk po modlitbě skutečně nečekaně uzdraví. Z toho nejprve neplyne pravdivost všech přesvědčení modlícího se. Bůh by mohl jednat z milosrdenství navzdory nesprávným představám. Jinak by každá vyslyšená prosba teologicky se mýlícího křesťana musela potvrzovat všechny jeho omyly.
Konkrétní věroučný důkaz proto potřebuje konkrétní souvislost. Která věta byla tvrzena? Čím je spojena s událostí? Proč událost potvrzuje právě tuto větu, a nikoli jen Boží milosrdenství? Bez těchto otázek se závěr stává větším než doklad.
Soukromá zjevení i podle katolického měřítka
Katolický katechismus rozlišuje soukromá zjevení od závazného pokladu víry. Nemají Kristovo definitivní zjevení ani vylepšovat, ani doplňovat. Toto vlastní omezení je pro diskusi důležité: Se zjevením nelze prostě zacházet jako se samostatným zdrojem nového dogmatu závazného pro všechny křesťany. [1]
Protestantská kritika zde pokračuje: Musí-li být poselství již posuzováno podle zjevení, nemůže být současně nezávislým nejvyšším měřítkem, jímž se sporné učení prosazuje proti Písmu. Nejprve je třeba zdůvodnit učení; zjevení nesmí tento úkol obejít.
Jak se zkoumá konkrétní případ
Potřebné jsou pokud možno dobové podklady, spolehliví svědkové, odlišení původních zpráv od pozdějších přikrášlení a prověření alternativních vysvětlení. U tvrzených uzdravení jsou důležité potvrzená diagnóza, průběh a následná vyšetření. Samotná nepřítomnost současného přirozeného vysvětlení ještě nedokazuje určitou nadpřirozenou příčinu.
Tyto požadavky platí stejně pro protestantská svědectví. Stejné měřítko není zdvořilostním dodatkem, ale součástí otázky pravdy. Příběh se nestává spolehlivějším tím, že nadchne vlastní stranu.
Zpětná otázka
I kdybychom událost prozatím uznali za skutečnou: Které konkrétní učení z ní logicky plyne a proč? Tato otázka respektuje zprávu, aniž by jí připisovala důkazní sílu, kterou nemá.
Prameny a doklady
Čísla v textu odkazují na konkrétní místa. Odkazovaná vydání jsou převážně v angličtině. Tento článek je překladem německého zpracování.
- Katechismus, č. 67: Soukromá zjevení — Č. 67. Katolický věroučný text; znění na St. Charles Borromeo↩ Zpět k místu v textu