Přejít k obsahu

Obrazy a bohoslužba

Ikony a Druhý nicejský koncil: Umění ještě neznamená povinné uctívání

Otázkou není jen to, zda křesťané smějí vytvářet obrazy. Druhý nicejský koncil požaduje jejich náboženské uctívání a odmítnutí spojuje s církevním odsouzením.

CHRISTOlogisch · Doba čtení: 4 min. · Stav pramenů k 16.11.2026

V tomto článku
  1. Rozhodující rozlišení
  2. Co definuje Druhý nicejský koncil
  3. Vtělení jako hlavní argument
  4. Cherubové a bronzový had
  5. Basil v souvislostech
  6. Galatským 3,1 není dokladem malovaného krucifixu
  7. Důkazní břemeno závaznosti
  8. Prameny a doklady

Rozhodující rozlišení

Obraz může připomínat, učit, zdobit nebo být uctíván. Dovolenost jedné z těchto funkcí automaticky nedokazuje dovolenost každé jiné. Nález raně křesťanské nástěnné malby proto ještě nerozhoduje otázku, zda apoštolové učili povinné náboženské uctívání ikon.

Stejně tak je třeba rozlišovat možná protestantská stanoviska. Někteří zásadně odmítají obrazy Krista; jiní dovolují náboženské umění, ale odmítají mu prokazovat kultickou úctu. Zde předkládaná námitka míří proti závaznému nároku uctívání ikon. Nepředpokládá, že každé zobrazení biblické události je již modloslužbou.

Co definuje Druhý nicejský koncil

Koncil z roku 787 rozlišuje prokazování úcty obrazům od klanění náležejícího jedině Bohu. Úcta má přecházet na zobrazený pravzor. Současně jsou potvrzeny obrazy Krista, Marie, andělů a svatých i projevy úcty, jako je kadidlo a světla. Připojená odsouzení míří také proti odmítání odpovídající úcty. [1]

Koncilní učení proto nelze představovat jako pouhé zaměňování dřeva a Boha. Vědomě obsahuje rozlišení. Toto rozlišení však ještě neodpovídá na otázku, zda Bůh konkrétní praxi chce. I pečlivě definované jednání potřebuje dostatečný základ.

Vtělení jako hlavní argument

Boží Syn se stal viditelným a hmatatelným člověkem. Proto lze podle tohoto argumentu jeho lidskou podobu výtvarně zobrazovat; odmítání takového znázornění ohrožuje skutečnost jeho vtělení. První myšlenka má váhu: Kristovo lidství není zdánlivé.

Přechod k povinnosti náboženského uctívání z toho však neplyne. Skutečnost, že skutečné lidské tělo bylo viditelné, nedokazuje ani přesnost pozdějšího obrazu, ani příkaz tento obraz líbat, prokazovat mu úctu kadidlem nebo činit jeho uctívání měřítkem pravověrnosti. Vtělení vysvětluje možnost zobrazení; neobsahuje již úplný kultický řád.

Cherubové a bronzový had

Bůh přikázal určitá výtvarná díla ve svatyni (Ex 25,18–22). To vylučuje tvrzení, že Starý zákon bez rozdílu zakazuje každé obrazové umění. Dokládá to však především konkrétní použití nařízené Bohem. Ze zvláštního nařízení neplyne neomezené oprávnění zavádět další náboženské praktiky s obrazy.

Zvlášť poučný je bronzový had: Jeho vznik byl nařízen Bohem, avšak Chizkijáš jej zničil, když mu bylo páleno kadidlo (2Kr 18,4). To nedokazuje, že každé zacházení s obrazem představuje stejnou situaci. Dokazuje to však, že ani božský původ předmětu neopravňuje každé pozdější kultické použití. Původ a používání je třeba zkoumat odděleně.

Basil v souvislostech

Známá věta o úctě, která přechází z obrazu na pravzor, stojí u Basila v trojiční argumentaci. Skutečně používá analogii krále a jeho obrazu; poté odlišuje obraznou podobnost napodobením od přirozeného společenství Syna s Otcem. Nelze proto ani zamlčet přirovnání k obrazu, ani předstírat, že oddíl již pojednává o apoštolské povinnosti uctívat ikony. [2]

Použitelná analogie může vysvětlovat, jak obhájce svému jednání rozumí. Ještě nedokazuje jeho božské ustanovení. Syn navíc není pouhým vytvořeným obrazem stejného druhu jako malovaný obraz Krista. Právě tato hranice analogie je dogmaticky zásadní.

Galatským 3,1 není dokladem malovaného krucifixu

Pavel říká, že Galatským byl Ježíš Kristus před očima vykreslen jako ukřižovaný. Kontext se ptá na přijetí Ducha skrze slyšení víry oproti skutkům zákona. Názorné zvěstování kříže výrok bezprostředně vysvětluje. Malovaný obraz není zmíněn.

V debatě Jamese Whitea a Craiga Truglii je právě tento verš používán rozdílně. Ověřený automatický přepis je zde podnětem k rešerši, nikoli náhradou řeckého textu a kontextu listu. Z možnosti obrazového významu slova neplyne, že Pavel na tomto místě popisuje ikonu. [3]

Důkazní břemeno závaznosti

Čím silnější požadavek, tím silnější musí být doklad. „Takové jednání je myslitelné“ je slabší než „je dovolené“ a obojí je slabší než „jeho odmítnutí zasluhuje anatema“. Právě toto poslední tvrzení nese Druhý nicejský koncil. Protestant se proto nesmí nechat odsunout k obecné diskusi o krásném umění.

Zpětná otázka zní: Který apoštolský pramen zdůvodňuje nejen zobrazení, ale povinné kultické uctívání včetně odsouzení jeho odmítnutí? Bez tohoto propojení zůstává rozsáhlý nárok tradice nedoložený, i když jednotlivých historických příkladů obrazů existuje mnoho.

Prameny a doklady

Čísla v textu odkazují na konkrétní místa. Odkazovaná vydání jsou převážně v angličtině. Tento článek je překladem německého zpracování.

  1. Druhý nicejský koncil (787) — Definice a anatemata o svatých obrazech. Definice a anatemata o obrazech; redakční komentáře webu je třeba odlišovat od koncilního textu↩ Zpět k místu v textu
  2. Basil z Cesareje, O Duchu svatém — O Duchu svatém 18,45. Patristický primární pramen v anglickém překladu; zejména 18,45↩ Zpět k místu v textu
  3. James White / Craig Truglia: Debata o uctívání ikon — Debata o apoštolském původu uctívání ikon; zejména přibližně 22:14 a 1:06–1:10, automatický přepis. Veřejná videodebata; vybrané pasáže ověřeny podle automaticky vytvořeného anglického přepisu. Přepis může obsahovat chyby.↩ Zpět k místu v textu
Všechny prameny a poznámky ke způsobu práce

Německé původní znění