Tři otázky místo jednoho hesla
Latinské Filioque znamená „i ze Syna“. V západním vyznání víry označuje vycházení Ducha svatého z Otce i Syna. Spor se týká zaprvé míněného teologického obsahu, zadruhé překladu mezi řeckou a latinskou odbornou řečí a zatřetí oprávnění doplnit předaný text vyznání. Odpověď na jednu z těchto otázek automaticky nerozhoduje ostatní.
Pravoslavná námitka proti jednostranné změně textu tedy může být historicky závažná, aniž by tím vyvracela každý západní výrok o vztahu Ducha k Synu. Naopak biblický vztah mezi Synem a Duchem nedokazuje všeobecnou pravomoc papeže měnit koncilní text.
Pevný biblický základ
Jan 15,26 uvádí Ducha, který vychází od Otce, a současně Ježíšovo poslání tohoto Ducha od Otce. Jan 16,13–15 popisuje, že Duch bude brát z toho, co patří Kristu; všechno, co má Otec, patří Synu. Galatským 4,6 hovoří o Duchu Syna, Římanům 8,9 o Duchu Božím a Duchu Kristově. Vztah k Synu tedy rozhodně není pozdějším vynálezem bez biblické opory.
Přesný závěr je přesto třeba vyvodit pečlivě. Poslání Ducha do dějin a jeho věčný osobní původ jsou odlišitelné. Kdo z poslání bezprostředně usuzuje na celý věčný vztah původu, musí tento přechod zdůvodnit. Stejně tak „od Otce“ v Janovi 15,26 neobsahuje výslovně slovo „samotného“.
Proč slova nejsou významově totožná
Společná pravoslavně-katolická konzultace z roku 2003 vysvětluje, že řecké ekporeusis se v teologickém užití vztahuje úžeji k původu z Otce, zatímco latinské processio má širší významový rozsah. Zároveň konstatuje, že spor není pouhou překladovou chybou. Zůstávají věcné otázky o věčném původu Ducha. Dokument je textem dialogu, nikoli novou celocírkevní definicí. [1]
Poctivá diskuse proto musí nejprve objasnit, co mluvčí míní slovem „vycházet“. Tvrdí se druhý původ nezávislý na Otci? Nebo věčný vztah Ducha k Synu uvnitř jediné božské skutečnosti, přičemž i Syn přijímá vše od Otce? Oponenta nelze vyvracet významem, který výslovně odmítá.
Protestantská odpovědnost
Mnohé protestantské církve převzaly západní podobu vyznání. Neměly by ji hájit jen proto, že je jim známá. Kladný úkol spočívá ve vysvětlení skutečného vztahu Ducha k Otci a Synu z Písma, aniž by byly zavedeny dvě nezávislé příčiny nebo podřízenost Ducha.
Společné božství Otce, Syna a Ducha je pevně dáno. Žádný není stvořením, částí Boha ani pouhou rolí. Skutečnost, že trojiční osoby jsou odlišné, však nevyžaduje, aby každá pozdější škola vydávala své přesné metafyzické vysvětlení za bezprostředně dokázané jediným biblickým veršem. Protestantské měřítko zde musí platit i proti vlastnímu zvyku.
Nejsilnější pravoslavná námitka
Je-li Otec původem uvnitř Trojice, mohla by účast Syna na vycházení Ducha tuto zvláštnost rušit nebo uvádět Ducha do závislého vztahu vůči dvěma dalším osobám. Tato námitka vyžaduje pojmově přesnou odpověď. Nestačí odkazovat na stejné božství, zatímco otázka původu zůstává nevyjasněna.
Západní obhajoba musí ukázat, jak vztah k Synu zachovává jedinečnost otcovského původu. Pravoslavná kritika musí ze své strany vysvětlit, proč se biblické výroky o Duchu Syna a jeho přijímání od Krista mají týkat výlučně časného poslání, nebo jaký věčný vztah připouštějí. Oběma stranám pomůže přesné rozlišení více než okamžité obvinění, že druhá ztratila jakékoli učení o Trojici.
Zpětná otázka
Které přesné tvrzení je odmítáno: druhý nezávislý původ, věčný vztah Ducha k Synu, nebo oprávnění měnit vyznání? Teprve po tomto vyjasnění lze poznat, který argument je skutečně relevantní. Jediné slovo nesmí zakrývat tři rozdílné sporné otázky.
Prameny a doklady
Čísla v textu odkazují na konkrétní místa. Odkazovaná vydání jsou převážně v angličtině. Tento článek je překladem německého zpracování.
- Filioque: Otázka rozdělující církev? (2003) — Oddíl III a, zejména s. 14–16 podle číslování PDF. Společné prohlášení severoamerické pravoslavně-katolické konzultace z 25. října 2003; text teologického dialogu, nikoli všeobecná dogmatická definice.↩ Zpět k místu v textu