Námitka
Podle 1. Korintským 15,28 se Syn i na konci podřídí Otci. Jeho podřízenost tedy nemůže být omezena pouze na dobu před vzkříšením. Není tím trvale méně než Bůh?
1. Pavel popisuje vítězství posledního Adama
Kapitola pojednává o vzkříšení a překonání smrti. Jako skrze jednoho člověka přišla smrt, přichází skrze jednoho člověka vzkříšení. Kristus se objevuje jako hlava nového lidstva. Jeho vláda přivádí nepřátele pod jeho nohy a dosahuje svého cíle odstraněním smrti.
Toto lidské zastupování není vedlejší myšlenkou. Určuje, v jakém ohledu Pavel mluví o Kristově úkolu a jeho dovršení.
2. Otec se nestává podrobeným nepřítelem
Pavel spojuje vládu Mesiáše s výrokem Žalmu 8, že je mu všechno podrobeno. Pak výslovně vysvětluje, že ten, který podrobuje, sám zůstává vyňat. Tím brání chybnému závěru ze „všeho“: Kristus neporáží Otce a nepřebírá jeho postavení jako soupeřící bůh.
Následující podřízení Syna přivádí tentýž řád k cíli. Mesiášský král předává Otci dovršené království. To je naplnění jeho poslání, nikoli jeho porážka.
3. Vtělení nekončí o Velikonocích
Odpověď skutečně nemůže znít, že každá Ježíšova poslušnost končí jeho pozemským ponížením. Vzkříšený Syn zůstává člověkem. Židům 7 popisuje jeho trvalou kněžskou přímluvu; Frame obdobně vztahuje i konečné podřízení na trvale lidského prostředníka.[1]
Osoba se nadále nazývá „Syn“, i když se jí výrok týká v jejím lidském poslání. To, že Pavel používá osobní jméno, neodstraňuje christologickou souvislost. Jinak by totéž jméno i u „Syn zemřel“ mohlo mínit pouze jeho božskou přirozenost.
4. Dovršení neznamená ztrátu božské vlády
Lukáš 1,33 zaslibuje království bez konce. Předání v 1. Korintským 15 tedy nelze číst jako zrušení veškeré Kristovy vlády, nýbrž jako dovršení mesiášského úkolu směřujícího proti nepřátelům. Jeho cílem je nezpochybňovaná Boží vláda.
Trvalá poslušnost Vtěleného odporuje jeho božství stejně málo jako jeho trvalé lidství. Ukazuje, že naše vykoupení končí v dokonalém společenství s Bohem, které pro nás Kristus jako poslední Adam otevírá.
5. Co znamenají příslušnost a postavení hlavy?
V 1. Korintským 3,21–23 odstraňuje Pavel pýchu na jednotlivé vedoucí církve: Pavel, Apollos a Kéfas jsou ve službě církve; církev patří Kristu, Kristus Bohu. To je řád příslušnosti, nikoli seznam různých druhů bytostí. Již apoštolové a členové církve se svým vztahem neliší ve svém lidství. Stejně tak nelze z Kristovy příslušnosti k Bohu bez dodatečného zdůvodnění vyvozovat stvořenou přirozenost.[2]
1. Korintským 11,3 označuje Boha jako hlavu Krista a muže jako hlavu ženy. Ať přesný smysl „hlavy“ zde určujeme jakkoli: Vztah nečiní ženu méně lidskou než muže. Ani u Krista nelze z řádu bezprostředně činit nižší přirozenost. Jeho mesiášský vztah k Otci je skutečný; text však neposkytuje základ pro tři odstupňované božské bytosti. Verše 11–12 navíc zdůrazňují vzájemnou vztaženost a společný původ v Bohu.[3]
Biblické texty v souvislostech
Zdroje a prohloubení
- John M. Frame, The Doctrine of GodKap. 28, s. 683: trvalé lidství a mesiášská podřízenost.
- 1. Korintským 3,21–23Příslušnost ke Kristu a Bohu v souvislosti překonání stranictví.
- 1. Korintským 11,3.11–12Vztahy hlavy automaticky nerozlišují vyšší a nižší přirozenosti; muž a žena zůstávají vzájemně vztaženi.