Námitka
Mnohé listy jmenují v pozdravu pouze Boha Otce a Ježíše Krista. Také vedle trůnu zdánlivě nestojí samostatný trůn pro Ducha. Bylo jeho božství přidáno teprve dodatečně?
1. Mlčení má důkazní sílu pouze za určitého předpokladu
Vynechání vyvrací nauku pouze tehdy, kdyby příslušný text musel úplně vyjmenovat všechny příslušné osoby. Pozdrav v dopise tuto funkci nemá. Pojmenovává zdroj požehnání určitou formou; neslibuje úplné pojednání o Božím vnitřním životě.
Již list Římanům ukazuje mez argumentu. Pozdrav jmenuje Otce a Syna, zatímco kapitola 8 podrobně určuje život křesťanů Božím Duchem. Z kratšího pozdravu nelze vyčíst to, co list později výslovně rozvíjí.
2. Jiné žehnací formule výslovně jmenují Ducha
Závěrečné požehnání druhého listu Korintským spojuje Kristovu milost, Boží lásku a společenství Ducha svatého. Odlišná podoba pozdravů tedy neukazuje ranou shodu na vyloučení Ducha. Ukazuje různé způsoby, jak promlouvat o témže spásném jednání.[1]
Otec, Syn a Duch navíc nejsou ve svém poslání zaměnitelní. To, že Duch odkazuje na Krista a vede církev do společenství Otce, vysvětluje odlišný tematický důraz, aniž by vyžadovalo nižší přirozenost.
3. Vidění mluví v obrazech
Ve Zjevení 5 se Kristus objevuje jako zabitý Beránek. Nikdo by z toho neměl vyvozovat, že jeho lidská podoba sestává ze sedmi rohů. Stejně tak nepřítomnost třetího kusu sedacího nábytku nemůže rozhodovat o božství Ducha. Obraz trůnu neřadí tři božská těla prostorově vedle sebe.
Sedm duchů před trůnem, lampy a sedm očí Beránka se často chápou jako zobrazení plnosti božského Ducha. Jiné výklady v nich vidí nebeské duchy. Symboliku je třeba vykládat; není ani jednoduchým protiargumentem, ani samozřejmým důkazem osoby.
4. Nauku určuje výpovědní síla, nikoli četnost zmínek
Duch zná Boží hlubiny, přebývá jako božská přítomnost v církvi a působí jako ten, který oživuje. Tyto výroky se nestávají nepravdivými, když jej jiný oddíl výslovně nejmenuje. Ani Kristovo plné lidství nezávisí na tom, zda je zmiňuje každý pozdrav.
Námitka zaměňuje četnost s ontologickou hodností. Odlišné představení osob patří k biblickému svědectví. Jejich božství je třeba posuzovat podle toho, co o nich texty skutečně vypovídají.
5. Dokazuje pozdější naukové vyjasnění pozdější vynález?
To, že se o Ducha dlouho vedl spor, nejprve ukazuje obtíž při přijímání a vysvětlování svědectví Písma. Nedokazuje, že toto svědectví vzniklo teprve během sporu. Je třeba rozlišit dvě doby: kdy je výrok přítomen v apoštolských spisech a kdy církev výslovně stvrzuje jeho význam vůči určité námitce.
Basil zdůvodňuje svou obhajobu Ducha právě Skutky 5, 1. Korintským 12 a křestní formulí. Rozebírá, proč Duch nesmí být postaven jako služebník pod Otce a Syna.[2] Tyto argumenty je třeba zkoumat na biblickém textu; jejich pozdější církevní užití je nečiní ani pravdivými, ani nepravdivými. Odpovědí na méně podrobnou ranou formulaci je proto přesná exegeze existujících výroků, nikoli pouhé datum pozdějšího naukového rozhodnutí.
Biblické texty v souvislostech
Zdroje a prohloubení
- John M. Frame, The Doctrine of GodKap. 28, s. 686–687: postavení Ducha v požehnání, zjevení a božském působení.
- Basil z Cesareje, O Duchu svatémKap. 16, oddíly 37–40, a kap. 18, oddíly 44–45: biblické zdůvodnění společného božského působení a neděleného božství.