Přejít k obsahu

Papežství

Řím, Řehoř a Honorius: Raná církev jako měřítko papežství

Raný význam Říma je nesporný. Historicky je třeba ověřit, zda tento význam již odpovídá později definovaným papežským pravomocím.

CHRISTOlogisch · Doba čtení: 4 min. · Stav pramenů k 16.11.2026

V tomto článku
  1. Rozlišovat čestné postavení, vliv a jurisdikci
  2. Irenej: zohlednit nejsilnější římské čtení
  3. Nicea 325: regionální uspořádání
  4. Chalkedon 451: postavení císařského města
  5. Řehoř Veliký: žádný pohodlný argument jednou větou
  6. Honorius: skutečně odsouzený římský biskup
  7. Co vyžaduje poctivá historická argumentace
  8. Prameny a doklady

Rozlišovat čestné postavení, vliv a jurisdikci

Vážená obec může radit, zprostředkovávat a s velkou autoritou napomínat, aniž by proto měla v každém pozdějším smyslu bezprostřední soudní pravomoc nad všemi obcemi. Naopak by bylo chybou zlehčovat raný vliv Říma. První Klementův list a Irenej jsou významnými svědectvími. Přesnější otázka zní, jaký druh a rozsah autority dokládají.

Irenej: zohlednit nejsilnější římské čtení

Irenej zmiňuje římskou obec zvlášť důrazně a spojuje ji s Petrem a Pavlem. Slavný latinsky dochovaný obrat o její potior principalitas je výkladově sporný. I když připustíme překlad silný ve prospěch Říma jako mimořádné autority, je ještě třeba ukázat, že je tím míněno celé pozdější učení o všeobecné jurisdikci a papežské neomylnosti. [1]

Uznání silné rané autority Říma není zhroucením protestantské apologetiky. Zpřesňuje její předmět. Historický význam se nesmí nepozorovanou změnou pojmu proměnit v úplné dogma, které je teprve třeba dokázat.

Nicea 325: regionální uspořádání

Kánon 6 potvrzuje staré pravomoci Alexandrie a pro srovnání odkazuje na římský zvyk; také Antiochie a další církve si mají zachovat své výsady. Text dosvědčuje postupně vzniklý církevní řád s několika centry. Sám neobsahuje vypracované učení o bezprostřední všeobecné jurisdikci římského biskupa. [2]

Katolík může namítnout, že regionální úprava nemusí popírat nadřazený primát. To je logicky možné. Kánon proto není izolovaným matematickým protidůkazem proti každé podobě římského primátu. Je však omezeným historickým zjištěním, které nelze vydávat za výslovnou definici pozdějšího systému.

Chalkedon 451: postavení císařského města

Kánon 28 zdůvodňuje výsady Říma jeho postavením císařského města a přiznává Konstantinopoli jako Novému Římu odpovídající privilegia, přičemž ji řadí za Starý Řím. Tato argumentace přinejmenším vyžaduje vysvětlení vůči tvrzení o všude samozřejmě uznávaném zvláštním právu Říma odvozeném výlučně od Petra. [3]

Katolická odpověď odkazuje na římský nesouhlas s kánonem. Lev jej zdůvodňuje mimo jiné zachováním starších církevních výsad. [4] Právě tento spor však ukazuje, že tehdejší církevní aktéři nepředpokládali jednoduše všude totožné pojetí. Nelze současně používat nesouhlas k potvrzení římského nároku a odlišné zdůvodnění koncilního kánonu odstraňovat z dějin.

Řehoř Veliký: žádný pohodlný argument jednou větou

Řehoř v dopise císaři Maurikiovi krajně ostře odsuzuje nárok na postavení univerzálního kněze. Kontext se týká sporného titulu a povyšování se nad ostatní nositele úřadu. Popisuje přitom tento nárok také jako nárok jediného kněze. [5]

Oblíbený závěr „Řehoř označil každého papeže za antikrista“ je proto historicky nepřesný. Řehoř byl sám římským biskupem a nelze z něj bez dalšího činit odpůrce jakéhokoli římského prvenství. Je třeba prozkoumat katolické rozlišení mezi všeobecnou řídicí mocí a znehodnocením všech ostatních biskupů. Přesto je pozoruhodné, jak ostře Řehoř bojuje proti pojetí, které ostatním biskupům odnímá jejich vlastní postavení.

Nosné použití textu spočívá v požadavku přesných pojmů: Jaký nárok Řehoř odmítá? Jaký nárok zastává pozdější dogma? Jaké shody a rozdíly skutečně existují? Historický citát nezískává na síle tím, že zmizí jeho původní protivník.

Honorius: skutečně odsouzený římský biskup

Třetí konstantinopolský koncil prozkoumal Honoriovy dopisy Sergiovi a odmítl je. Ve třináctém zasedání je Honorius výslovně zahrnut do odsouzení, protože podporoval vytýkané učení. Pramen nelze redukovat na pouhé moderní protestantské obvinění. [6]

I zde je však třeba rozlišovat: Katolická definice z roku 1870 neříká, že žádný papež se nikdy nemůže mýlit. Přísný protidůkaz proti této definici by musel ukázat, že vytýkaná událost splňuje všechny podmínky, které jsou pro ni rozhodující. To nelze vyřešit pouhým jménem Honorius.

Historické zjištění je přesto závažné vůči zjednodušeným tvrzením, že Řím byl při každém věroučném vyjádření vždy nezpochybňovanou poslední instancí. Koncil posuzoval římského biskupa podle apoštolského a koncilního učení. Kdo tuto událost začleňuje do svého modelu, musí vysvětlit jak, aniž by podle potřeby měnil význam dřívějších a pozdějších výroků.

Co vyžaduje poctivá historická argumentace

Později zpřesněné dogma není nepravdivé jen proto, že dříve nebylo formulováno stejnými odbornými výrazy. Čím silnější je však jeho nárok, že vždy bylo jednoznačnou vírou celé církve, tím méně lze protichůdná či odlišná zjištění jednoduše odkládat jako bezvýznamná.

Cílená zpětná otázka zní: Které rané prameny dokládají nejen římské prvenství, ale právě spornou pravomoc? Historická blízkost k Římu a úplná shoda s pozdějším papežstvím jsou rozdílná tvrzení. Nosná debata na tomto rozdílu trvá.

Prameny a doklady

Čísla v textu odkazují na konkrétní místa. Odkazovaná vydání jsou převážně v angličtině. Tento článek je překladem německého zpracování.

  1. Irenej, Proti herezím III,3 — III,3,2–3. Patristický primární pramen v anglickém překladu↩ Zpět k místu v textu
  2. První nicejský koncil (325) — Kánon 6. Koncilní pramen; anglický překlad na New Advent↩ Zpět k místu v textu
  3. Chalkedonský koncil (451), kánony — Kánon 28. Koncilní pramen; anglický překlad na Early Church Texts↩ Zpět k místu v textu
  4. Lev Veliký, list 104 císaři Markianovi — List 104, oddíl III. Římský nesouhlas s rozšířením práv Konstantinopole; zejména oddíl III.↩ Zpět k místu v textu
  5. Řehoř Veliký, list císaři Maurikiovi — Registrum VII,33. Registrum VII,33 v odkazovaném anglickém vydání↩ Zpět k místu v textu
  6. Třetí konstantinopolský koncil (680–681) — Zasedání XIII; doplňkově zasedání XVI. Koncilní akta v anglickém překladu; zejména zasedání XIII a XVI↩ Zpět k místu v textu
Všechny prameny a poznámky ke způsobu práce

Německé původní znění